Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

 

Československo v letech 1945 – 1948

Gottwald-recenze-knihy

Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

„Druhá světová válka měla titul boje proti fašismu. Slavným jejím výsledkem bylo, že byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazýval“
Ferdinand Peroutka

Při studiu 20. století v Evropě a obou vraždících režimů, fašistického Německa a bolševického Ruska, jsem uvítal novou knihu „Gottwaldovo Československo jako fašistický stát“ od Petra Placáka, který se profesně dlouhodobě věnuje studiu totalitních režimů, které zasáhly naši vlast.

Autor se v knize věnuje dvěma tématům. První je porovnávání fašistického a komunistického myšlení, a Sovětského a Německého socialistického režimu, resp. bolševismu a nacismu.
Ve druhé poloviny knihy autor popisuje Československé politické dějiny v letech 1945 až 1948, tedy přechodného období, kdy se fašistická diktatura měnila v diktaturu komunistickou. Přestože je období 3. republiky – od května 1945 do únorového vítězství komunistů – vnímáno jako demokratické, s právním řádem a jen ojedinělými vraždícími excesy, autor jasně ukazuje, že vývoj na našem území postrádal právní základ a od ideálu prvorepublikového liberálně-demokratického uspořádání měl hodně daleko.

Hlavní přínos knihy je v tom, že boří zažitý mýtus o protichůdnosti obou hnutí, německého fašismu a ruského bolševismu. Autor pomocí mnoha citací jasně prokázal, že oba myšlenkové směry jsou si velmi blízké. Uvádí podobenství o dvou kohoutech nebo jednom smetišti (členové obou hnutí, jejich příznivci a voliči pocházejí ze stejného společenského prostředí), a podobenství o dvou konkurenčních bandách terorizující město a bojující o nadvládu nad ulicemi. “Nepřátelé vůči sobě, spojenci v boji proti tradiční společnosti a jejím pravidlům”.

Počátky fašismu a komunismu nezačínají až ve 20. století, resp. v zákopech Velké války. Mají hlubší kořeny sahající až do dob Francouzské revoluce, která se změnila v levicovou Jakobínskou diktaturu a vlnu teroru, jakožto očistu společnosti od zrádců a zastánců starého uspořádání světa. Teroru jako nutného kroku na cestě do pozemského ráje.
Autor cituje i z díla Karla Marxe, který nebyl jen neškodným filozofem, za kterého jej mnozí stále považují, ale přímo autorem myšlenek na vyvraždění celých společenských tříd a národů. Marx navrhoval i konečné řešení otázky slovanského obyvatelstvo žijícího na východ od Německa. Kritiku se v knize vyslouží ale i další osvícenectví a filozofové.

Autor rovněž vyvrací, že by německý fašismus byl režim těsně spjatým a podporovaný německou buržoazii, šlechtou a velkokapitalisty. Od začátku se jednalo o socialistické hnutí, jehož cílem bylo odstranění všech majetkových a sociálních nerovností, odstranění nejen liberální demokracie, parlamentarismu jakožto buržuazního přežitku, církve, ale zlikvidování buržuazie jako takové a zestátnění továren, bank. Likvidace šlechty.

Proto je v nové knize zmiňována i krvavá noc z 29. na 30. června 1934 (Noc dlouhých nožů), kdy byly popraveni velitelé jednotek SA. Příslušníci SA totiž chtěli pokračovat v socialistické revoluci, obviňovali Hitlera z nerozhodnosti, chtěli provést čistku v armádě a zestátnit továrny. Hitler si však byl vědom nutnosti stabilního hospodářského prostředí a profesionální zázemí v armádě pro zdárný vývoj budoucí války. Hitler neudělal stejnou chybu jako Stalin, kdy zkušené vojenské kádry nechal popravit, což se projevilo katastrofou na počátku války s Německem. Plán na likvidaci kapitalistů ale zůstával v platnosti, měl být naplněn ale až po konečném vítězství fašismu.

Na mnoha citacích z fašistických a komunistických zdrojů, zejména projevů Klementa Gottwalda ukazuje, jak líbivá slova o odstranění zrádců, nepřátel lidu se dají lehce zneužit k odstranění všech nepřátel nového režimu. Podle stejných zákonů z roku 1945, podle kterého byl kraden majetek Československých občanů hovořících německy nebo maďarsky, byl v 50. letech kraden majetek českých sedláků a organizována jejich deportace.

Pohraničí – čisté území, zbavené původního obyvatelstva, s novými příchozími, kteří nemají žádné vazby na čerstvě nabitý majetek, nemají staré společenské vazby. To je místo pro komunistický experiment. Komunistická strana získala v pohraničí přes 60 % hlasů, zatímco ve vnitrozemí “jen” 40 %. Komunisté strašili nové usedlíky v pohraničí, kteří lehce nabili nový majetek, předtím uloupený německému obyvatelstvu, že po výhře jiných, buržuazních, stran budou muset svůj nový majetek vrátit.

Komunisté dokázali ve volbách v roce 1946 přesvědčit obyvatelstvo, že za Mnichovskou zradou stojí buržuázní státy, v čele s Anglii. Přitom z voleb byly dopředu vyloučeny “zrádcovské buržuázní strany” a volit nemohlo ani “národnostně a politicky nespolehlivé obyvatelstvo”. O svobodné volební kampani ani o svobodných volbách se nedá v žádném případě mluvit.

Prezident Eduard Beneš je líčen jako slaboch, jako naivní člověk. Je popisován jako osoba, která už za války ustupovala Stalinovi, diktátu komunistického vedení v Moskvě, a předala ještě před osvobozením Prahy, moc do komunistických rukou. Přechod byl ukotven v Košickém vládním programu (jaro 1945), který stanovil zásady pro další vývoj poválečného Československa. Z tohoto pohledu je únor 1948 již jen vystřízlivěním posledních naivních demokratů, než faktickým převzetím majetku a moci komunisty.

Autor dokládá svá tvrzení velkým množstvím citací projevů. Přímo šokující je výrazný protižidovský charakter 3. Československé republiky. Kdy veškeré ne-slovanské obyvatelstvo bylo automaticky považováno za zrádce a kolaboranty. Zatímco z česko-slovenského proletariátu, který ještě v dubnu 1945 statečně plnil ve zbrojovkách normy, byla po válce sňata jakákoliv vina, u německy hovořícího či buržuázního člověka, mnohdy ani aktivní účast v odboji, nebo pobyt v koncentračním táboře (!), nestačil k tomu, aby mu byl majetek vrácen nebo po válce neukraden a on deportován do Německa či Maďarska.

Autor, jakožto vědecký pracovník, se snažil na malou plochu dostat co nejvíce informací. Text je velmi hutný, některé výrazy z němčiny nejsou přeloženy, mnohokrát se odkazuje na díla jiných autorů, aniž je cituje nebo blíže vysvětluje. Což je mnohdy na škodu. Skoro na každé stránce jsou poznámky pod čárou, obvykle velmi dlouhé. Text se čte velmi obtížně. I díky použité vazbě, která se věčně zavírá.

Zdroj

Petr Placák: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát.
Nakladatelství Paseka a Ústav pro studium totalitních režimů, Praha – Litomyšl, 2015.
ISBN 978-80-7432-604-2


 

Pár citátů z knihy

str. 70

Komunistický ideál beztřídní společnosti ostatně velmi dobře ilustruje atmosféra panující u nacistických jednotách SS, které byly budovány jako předobraz nové společnosti Árijců, v niž budou třídní či stavovské přehrady odstraněny: v SS vládl duch kamarádství, esesmani si vzájemně tykali, důstojníci jedli s mužstvem a dostávali příděl jako poslední.

str. 71

Společným jmenovatelem (fašismu a bolševismu) je diktatura jedné strany, stejně jako „lidový“ vůdce, který stojí nad zákony a institucemi ve jménu lidu a na základě vůle lidu – sám je nejvyšší zákon.

str. 77

Podstata demokracie nespočívá v ničím neomezené „vůli lidu“, ale v systému založeném na ústavních institucích, které se vzájemně vyvažují, a v alternaci moci na základě lidové volby. V demokratickém krédu znamená lid demokratický činitel, který neomezené moci brání – moc rozděluje, vystavuje moc kontrole, zajišťuje vyváženost moci, pluaritu moci a odvolatelnost moci. Ve fašistickém krédu lid jako fašistický činitel působí zcela opačně: fašisté aktivizují masy pomocí kolektivních emocí, její nedotknutelnosti, nekontrolovatelnosti a neodvolatelnosti. Fašismus se stal fašismem právě tehdy, když toto omezení demokracie zrušil, „očistil“ ideu lidovlády od všech „právních kliček“ v podobě parlamentu. Fašismus je nejčistším naplněním ideje přímé vlády lidu, přímé totalitní demokracie.

str. 140

Lidová demokracie, kterou Jacob Talmon označuje jako totalitní demokracii, je systém, kde vládne všemohoucí duch lidu, přičemž monopol na spojení s tímto nejvyšším božstvem, stejně jako výklad jeho vůle, má stranická avantgarda – úzká kasta nejvyšších kněží, která vůli bohů národu sděluji skrz velekněze-vůdce, lidové orákulum a otce c jedné osobě.

str. 175

Stejně jako italští fašisté a němečtí nacisté po první světové válce operují komunisté po druhé světové válce s konstruktem národní zrady. … veškerou vinu za problémy přenáší na zrádce spojené s mezinárodní reakcí, přičemž zrádci jsou podle potřeby určeny sociálně, nacionálně, politicky či kulturně. Toto protinárodní spiknutí má trvalý charakter, proto je třeba neustále národ „očišťovat“ od zrádců… Komunisté stejně jako fašisté permanentně mobilizují proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Jeho neustálým hledáním vytvářejí ovzduší války, …, vychovávají děti k válce.


Pod čarou

Podstatou fašismu, na rozdíl od rozšířeného povědomí, není válka, rasová nesnášenlivost či koncentrační tábory, ale myšlenka vyváženo sociálního státu. Tři svázané pruty, symbol italského fašismus, znamenaly spojení tři hlavních složek společnosti: pracujících zastoupených odbory, zaměstnavatelů zastoupených syndikáty a státu zastoupeného vládou.
Pokud tyto složky skrze dohodu budou v jednotě, národní stát bude prosperovat a bude neporazitelný. Tolik fašistická teorie. V praxi to vypadalo tak, že všichni pracující byli v odborech (či se na ně odborová ujednání vztahovala a všichni zaměstnavatelé byli v syndikát, či jejich ujednání byly povinni respektovat.
Jednou ročně se sešli špičky odborů a syndikátů s vládou a dopodrobna naplánovaly, co a jak se v zemi bude dít. Byl to vlastně zárodek státního plánování, který komunisté později dovedli k “dokonalosti” znárodněním všech zaměstnavatelů a podřízením odborů. Takže místo fašistické tripartity zavedli mocenskou unipolaritu jediné strany”.
Vít Kučík: Vzestup a pád jihu Evropy Lidovky, sobota 25.července 2015


Mohlo by Vás také zajímat

Politická Pravice a Levice aneb zmatení pojmů

Označit politickou stranu či hnutí jako levicovou či pravicovou můžeme jen a pouze na základě jejich konkrétních činů, popřípadě jejího politického programu. Nikoliv podle toho, jak sami sebe strany označují, nebo jak nálepkují své politické konkurenty. Základním smyslem současného Pravo & Levého vymezování je „pomoci“ se odlišit v politickém marketingu od konkurence a usnadnit voličům (spotřebitelům) rozhodování. Průměrný spotřebitel nestuduje politické programy stran, nemá na to čas a nutno říci, že některé strany ani žádný politický program nemají. A politické strany již opouštějí od konkrétních / měřitelných volebních programů, u kterého by muselo při příštích volbách zdůvodňovat, proč jej nesplnili. Jejich politické (volební) programy jsou často vzájemně zaměnitelné a přes tvrdá slova neurčité.
Chcete vidět více? Pokračujte na příspěvek: Politická Pravice a Levice aneb zmatení pojmů

One thought on “Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.