Alternativní bílá není bílá, ale černá.
Alternativní pravda není pravda, ale lež.
Alternativní pravice není pravice, ale levice.

Je anarchistické hnutí krajní pravice? Řadíme islamistické hnutí spolu s komunistickými stranami ke krajní levici? Je podpora udržitelného ekologického rozvoje záležitostí pravice nebo levice? Co fašistické socialistické strany, je to pravice nebo levice? Proč 1.máj oslavují fašisté, anarchisté i komunisté? A proč strany, hlásící se k zdánlivě opačným pólům politického spektra, uzavírají spojenectví a společně bojují proti těm ostatním? 

Pravice, levice, politický střed

Pravice, levice, politický střed. Kdo se v tom má vyznat?

A co je to vlastně ta politická pravice a politická levice? Je takové řazení v současném světě ještě vůbec smysluplné, nebo zakrývá skutečný smysl politických stran a hnutí?

Značka, politický marketing

Když vznikne nová politická strana, dříve než se vůbec dozvíme první z bodů jejich programu, už se sami označí za pravici či levici. Pokud to neudělají sami, označí je takto konkurence nebo novináři.

Označit politickou stranu či hnutí jako levicovou či pravicovou však můžeme jen a pouze na základě jejich konkrétních činů, a jejího politického programu. Nikdy ne podle toho, jak strany sami sebe označují, nebo jak nálepkují jejich političtí konkurenty.

Označení (nálepka) Pravice & Levice je marketingové označení. Vymezení se oproti konkurenci.
Volič, který se považuje za voliče levice nebude nikdy volit stranu, která se označuje (je označena) za pravicovou, i kdyby měla program, který by tento volič s nadšením přijal, pokud by už neviděl, že je to strana z opačného politického spektra. V tom okamžiku nastává mentální bariéra. Politický marketing zafungoval.

„Thierry Lepaon, generální tajemník dříve francouzské komunistické, dodnes silně levicové odborové centrály CGT, sebral na trhu předvolební leták. Jeho obsah přečetl na příštím jednání výkonné rady.
Text byl téměř jednohlasně schválen.
„Máme problém, pánové“ oznámil nakonec „autorem textu je Národní fronta.“

Spotřebitel – volič – kupuje značku

Základním smyslem současného Pravo & Levého vymezování je „pomoci“ se odlišit v politickém marketingu od konkurence a usnadnit voličům (spotřebitelům) rozhodování. Průměrný spotřebitel nestuduje politické programy stran. Nemá na to čas a nutno říci, že některé strany ani žádný politický program nemají.

Politické strany stejně opouštějí od konkrétních / měřitelných volebních programů, u kterých by musely při příštích volbách zdůvodňovat, proč jej nesplnily. Jejich politické (volební) programy jsou neurčité, často vzájemně zaměnitelné a přes tvrdá slova neurčité (Myslíme to upřímně, Bude líp, Hlavu vzhůru, …)

V nultých let 21.století se v českém, ale i evropském prostředí, uchytila líbivá myšlenka odmítnutí Pravo & Levého třídění. Strany a hnutí začaly o sobě tvrdí, že oni jsou pro všechny, rozuměj pro občany. Dnes (rok 2016) je takovou českou stranou například Hnutí ANO pod vedením Andreje Babiše. Dříve například Věci veřejné. Strany se již nedeklarují jako levice, pravice nebo střed. „Jsme pro všechny“ tím říkají. Ale je to pravda?

Pravo-levé zatřídění má (velký) význam

Oslavy 1.máje v Praze v roce 1934

Oslavy 1.máje v Praze v roce 1934, Národní obec fašistická

Každý politický program, každý jeho bod se dá, a musí (!) posuzovat podle pravo & levého politického zatřídění. Bez ohledu na to, co strany / hnutí / osobnosti o sobě tvrdí.

Pravé-Levé samo-označování a nálepkování bývá totiž hloupé, nesmyslné se snahou zastřít vlastní cíl.

Novináři a komentátoři by si měli dávat pozor, zdali popisují skutečný stav smýšlení a jednání politické strany a jejich představitelů, nebo jen bezmyšlenkově přejímají marketingové označení.

Ideální by bylo, kdyby v nekomentovaných zprávách byl uveden jen název strany či hnutí, popřípadě jméno politika, bez toho, aby byly označovány jako Pravice či Levice. Takovýmto označováním se čtenářům a posluchačům již předem podvědomě podsouvá, že takto „onálepkovaná“ strana je správná či špatná, aniž bychom dále přemýšleli nad tím co říkají.

Prvním, kdo do toho vnesl záměrný zmatek byli komunisté po 2.světové válce. Kdy se chtěli vymezit vůči svým soukmenovcům a spřízněným duším ze 30.let z řad fašistů a nacistů. A byť se obě hnutí označovala jako dělnická a socialistická, podařilo se jim vytvořit mýtus, že jedni jsou pravice a druzí levice.

Politické spektrum není kruh.
Politické spektrum je přímka.
A u přímky se její konce, její krajní body, nikdy nespojí.

Jak se pozná politická pravice a levice?

V grafu je nahoře zatřídění myšlenek na pravo-levém politickém spektru. Dole pak řešení konkrétních společenských otázek, jako jsou daně, regulace a svobodný trh, občanské iniciativy …

Jak se rozezná pravícová a levicová politika

Jak se rozezná pravicová a levicová politika?

Jak se pozná politická levice?

Já osobně považuji za základní znak politické Levice podporu opatrovnického (paternalistického) státu. Tedy státu, který jako dobrotivý, ale přísný otec, pečuje o své děti, občany. Můžeme najít i přirovnání paternalistického státu k pastýři a k jeho ovečkám – občanům. Ten staví občana (děti) do podřízeného postavení vůči otci, vůči státu.

Paternalistický (pečovatelský) stát nejlépe ví, co se mají děti ve škole učit. Má jednotné osnovy a školní inspekci. Ta dohlíží, že všichni žáci umí psát a počítat, zvládají povinné množství učiva.
Ale je to také stát, který kontroluje učebnice, aby neobsahovaly závadné pasáže. Některé pasáže neučí jako nevlastenecké (dnešní Rusko). Nechává z učebnic, podle politické situace, vytrhávat nevhodné stránky (obrázek Slánského v Gottwaldově Československu). A jiné učebnice rovnou pálí na hranici (Nacistické Německo).

Paternalistický stát se stará o zdraví svých občanů. Zřizuje státní (obecní) nemocnice kam směřuje péči o své občany. Přikazuje povinné očkování a trestá za jejich neprovedení. Organizuje povinné školní preventivní prohlídky u zubaře. Každý občan má právo na zdravotní péči. Běda, chce-li občan svobodně využívat jinou péči, například rodit doma bez asistence lékařů.

Levicový opatrovnický stát ví, jak se mají jeho občané slušně oblékat a být ostříháni, aby nevzbuzovali pohoršení. V Československu v 60. letech honila policie lidi s dlouhým vlasem, tzv. máničky. Jindy a jinde přikazuje starostlivý levicový stát povinnou délku vousů (Afganistán za vlády Talibanců). Stát také ví, jaká délka sukní je ještě slušná a nevzbuzuje nežádoucí pozornost (Putinovo Rusko). V jiné části světa levicová státní moc ví, že ženy musí nosit burku, aby chránila jejich ctnost. V Číně se za „kulturní“ revoluce všichni občané jednotě oblékali do dělnického stejnokroje.

Opatrovnický levicový stát se stará o své staré občany a vyplácí svým občanům důchody, na které vybírá od pracující z jejich daní z příjmu.

Levicový stát chrání své občany před drogami, před alkoholem a kouřením. Buď zavedením vysokých spotřebitelských daní (na alkohol a na cigarety) nebo je rovnou zakazuje (drogy). Jindy levicový stát zakáže alkohol úplně (islámský stát).

Stát reguluje pornografii a omezuje šíření podvratných myšlenek. Ruší zahraniční vysílačky (socialistické Československo), zavírá kina (Afganistán za vlád Talibanců). Nevhodné filmy putují do trezorů, knihy jsou páleny na hranicích (nacistické Německo)

Aby levicové myšlenky byly prosazeny do praxe, musí mít levicový stát fungující úřednický a represivní aparát. Čím více opatření a regulací, tím více úředníků, policistů a vojáků.

Levicový, opatrovnický stát, nutně vyžaduje od svých chráněnců – občanů – vysoké daně na svůj provoz.

Pro levicový paternalistický stát jsou všichni občané stejní. Nedělá v nich rozdíly. Vše co má občan, má od svého starostlivého otce (rodičovskou, „bezplatné“ zdravotnictví, školství a důchod). Ideální občané jsou všichni stejní, stejní v potřebách, stejní ve svých myšlenkách. Nikdo nevybočuje z řady. Jedna rasa jedno náboženství, jedna sexuální orientace.

Odlišnosti jsou potlačovány

Odlišní občané, ať již pro svůj původ nebo názory, nejsou dobrými dětmi. Paternalistický stát si na ně musí dávat pozor, aby svým chováním a názory neohrozili ostatní jeho „hodné“ děti. Segreguje je podle barvy pleti (JAR v 80.letech), podle kasty (Indie), některé pro svůj původ rovnou zavírá do vyhlazovacích táborů (nacistické Německo, stalinistické Rusko). Jedině tak může krajně levicový stát zajistit homogenní masu lidu pod heslem „Všechno pro lid“ – jednotlivec nic není.

Jak upozornil Wolfgang Rohl, slovní spojení Levicový liberalismus je nesmysl. Vždyť podstatou liberalismus je svoboda jedince, odpovědnost sama za sebe.
Kdežto levice hájí myšlenku, že každý člověk je jen hračkou v rukou a moci silných, tudíž potřebuje ochranu a vedení.  V tom podle Rohlera spočívá sklon levice k nucenému obšťastňování – poučování, zastrašování, a pokud to nepomůže, pak sankce, postavení hříšníka do kouta.

Jak se pozná politická pravice?

Ukaž svůj odpor- levice

Ukaž svůj odpor!!!
Je to heslo levice nebo pravice?
Podchod v Šakvicích na nádraží.

Občané jsou si rovni před zákonem a před bohem. Jiná rovnost neexistuje. Každý jsme jiní, jsme individuální osobnosti. Lidé nejsou jednotná bezbarvá „společnost“.

Někdo je chytrý, jiný tlustý. Někdo je krásný, jiný hloupý, někdo je slabý, jiná cílevědomý. Někdo je muž, jiný je žena. Každý se proto v životě ať již pracovním nebo osobním uplatní jinak, v jiném oboru. Někdo bude vzdělaný a šťastný, jiný bude hloupý a brzo umře.

Pravice vyznává základní lidská práva. Lidská práva jsou přirozená, dána samotnou lidskou přirozeností. Přirozená znamená, že nejsou dána státem nebo přidělena nějakou skupinou lidí či panovníkem. Stát ani lid lidská práva nevytváří. Ty jsou dány od Boha, od přírody.

Základními přirozenými právy jsou právo na život, svobodu myšlení, projevu, svědomí, na legitimní získaný majetek a na výchovu vlastních dětí. Zatímco „práva“ v podání levicového státu jsou milodary státu. Tato Přirozená práva nám lidem nemá nikdo právo ani stát odebrat. A naše přirozené právo je bránit. V krajním případě můžeme využít to, čemu se v USA říká „opravné prostředky dle druhého dodatku“. Právo lidí sdružoat se do milicií a držet zbraně nesmí být omezeno.

Pravicovému státu je jedno, jak se vaše děti jmenují. Za to, že pojmenujete „jarní bouře“ na Vás neposílají sociální pracovníky. Stát Vám nezasahuje do výchovy ani vzdělání. Máte právo se rozhodnout, jestli dáte děti do školy a do které, nebo je budete vychovávat doma. Jen Vy jste za jejich výchovu zodpovědni.

Stát je nutné zlo

Jediným důvodem pro existenci státu je zajistit vnější a vnitřní bezpečnost a řešení sporů mezi občany. Tedy ochrana území, jejich obyvatel a majetku před vnější agresi, zajištění vnitřního pořádku, aby se lidé na ulici nevraždili a vymáhání vlastnických práv občanů a smluv uzavřených mezi občany (soudy). Jen tyto tři povinnosti ospravedlňují existenci státu a výběr daní na její provoz. Vše co dělá stát navíc, již není nezbytné a občané si je mohou zajistit sami. Jen vnitřní a vnější obrana a soudnictví je efektivnější, když je vykonává autorita státu.

Občané mohou přenést na stát i další povinnosti, pokud je to efektivnější. Například výstavba silnic, přehrad.
Rozhoduje se vždy na co nejnižší úrovni, co nejblíže občanů, tzv. subsidiarita.
Rozhodnutí většiny občanů nemůže a nesmí omezit nebo ohrozit menšinu.
Stát v krajnám případě vyplácí minimální nebo vůbec žádný starobní důchod, protože občané jsou zodpovědní za svůj život. Měli si pořídit děti nebo si na stáří našetřit.

V krajně pravicovém společenství není (třeba) státu. Občané jsou chopni se sdružovat a plnit své povinnosti sami bez přikazování shora.

Porovnání Levice & Pravice

Daně a přerozdělování peněz

Levice

  • Čím silnější stát, tím více peněz na svůj provoz.
  • Silnější stát = vyšší daně.
  • Čím silnější stát, tím více se peníze přerozděluje. Jak mezi občany, tak mezi organizacemi a regiony (například pro dosažení větší spravedlnost mezi občany, vyrovnání životní úrovně regionů).

Přerozdělování se řídí zákony, resp. rozhodnutím centrální vlády. Většina prostředků se přerozděluje z centra.

V krajně levicové společnosti (komunismus, vězeňství) lidé nedostávají plat. Daně jsou 100%.

Stát na základě svého uvážení (vládního rozhodnutí) přerozděluje majetek svým občanům

Pravice

  • Čím štíhlejší stát, tím méně peněz na svůj provoz.
  • Štíhlejší stát = menší daně.
  • Čím štíhlejší stát, tím méně se peníze přerozdělují.
    V krajně pravicové společnosti (anarchisté, komunity, kmenová společenství) nejsou daně. 100 % příjmu si občané ponechávají pro sebe.
  • Lidé přispívají dobrovolně na provoz státu (komunity).

Řízení státu, veřejná a státní správa

Levice

Silný stát.

  • Stát je řízen shora – dolů. Jednotlivé složky státu jsou vzájemně podřízeny. Čím silnější stát, tím více centralizovaný. Centrum vydává obecně závazné nařízené platná pro celé území.
  • Svobodné rozhodování je omezováno ve prospěch řízení z centra, které nejlépe ví, co je pro občany a jejich majetek správné.

Pravice

Štíhlý stát

  • Stát zasahuje do života občanů co nejméně a jen v nutných, předem daných, důvodech
  • V krajním případě stát není nutný. Lidé mohou žít bez státu nebo nezávisle na státu v komunitách nebo zcela sami.
  • Rozhodnutí jsou přijímána na co nejnižší úrovni

Plýtvání penězi

Levice

  • S každým přerozdělováním jsou spojeny transakční náklady. 
  • Čím větší přerozdělování, tím větší transakční náklady. Tj. plýtvání penězi vybranými na daních od občanů. 
  • Náklady na byrokracii, platy úředníků, ztráty způsobené chybným nebo opožděným rozhodnutím.
  • Čím silnější stát, tím delší cesta přerozdělovaných peněz.
    V krajním případě ale může vláda rozhodnout o přímé dotaci. Nezmenšuje to však chybovost v rozhodnutí.
  • Silný centralizovaný stát dokáže v rychlém čase shromáždit velký objem peněz a prostředků pro přímý zásah například po povodních poničených oblastí.
  • Transakční náklady z chybné informovanosti.
  • Transakční náklady způsobené opožděnou reakci.
    Čím složitější struktura, tím obtížnější kontrola využít peněz.

Pravice

  • S každým přerozdělováním jsou spojeny transakční náklady. 
  • Proto čím menší přerozdělování, tím menší transakční náklady. 
  • Štíhlý stát znamená menší počet úředníků a organizačních úrovní.

Charitativní činnost

Levice

  • Omezena dobrovolnická a charitativní činnost, mají jen omezené finanční zdroje. 
  • V krajním případě jsou tyto činnosti zakázané, protože suplují roli státu, resp. ukazují, kde centrální vláda nekoná dobře.

Pravice

  • Rozšířená dobrovolnická a charitativní činnost Lidé mohou dobrovolně část svých peněz věnovat na charitu, popřípadě si je dát jako daňově uznatelnou položku, USA, Slovensko. 
  • Charitativní organizace doplňují stát, popřípadě plní roli místo státu, který tyto činnosti vůbec nezajišťuje (například pomoc lidem bez domova).

Armáda

Levice

Ve většině případů má levicový stát i silnou armádu, která pomáhá

  • prosadit vládní politiky dovnitř státu a potlačit oponenty z řad vlastních občanů.
  • Prosadit myšlenky politiky vně vlastního státu, tzv. vývoz revoluce: bolševické Rusko, Islámský stát, fašistické Německo.

Výstavba silné armády většinou vyžaduje v krátkém čase účinnou propagandu, v delším čase však povinné odvody. Silná armáda bývá využita pro agresivní imperialistickou politiku vůči svému okolí: nacistické Německo, Japonsko ve 30. letech 20. století.

Pravice

  • Armáda je většinou organizována na dobrovolnickém / sousedském principu: USA nebo Švýcarsko.
  • Armáda chrání území před vnějším ohrožením, což může znamenat i válečné akce za hranicemi státu. Většinou nejsou povinné odvody do armády.

V krajním případě armáda neexistuje – autonomní skupiny. V takovém případě nemůže ani dojít k agresivní válce vůči okolním územím

„Je to pravicový populista s levicovými hesly“

1.máj svátek levice (nebo pravice)?

Pozvánka na 1.máj 2019 vylepená nad pisoárem na brněnském Dolním nádraží

Pozvánka na 1.máj 2019 vylepená nad pisoárem na brněnském Dolním nádraží. Levice nebo pravice? Co myslíte?

Pochod na 1.máje 2019 v Brně

Pochod příznivců dělnické mládeže na 1.máje 2019 v Brně. Transparenty odmítající kapitalismu a oslavující socialismus. Pochod pod vlajka odkazujícími k moravskému separtismu (tohle národovecké – protipražské hnutí bylo silné na brněnsku na počátku 90.let 20.století. K jejímu výraznému oslabení došlo po rozpadu Československa. Od té doby je moravské protipražské hnutí okrajovou záležitostí několika nesvářených mini stran).
Na sociálních sítích ale i na stránkách novin a TV byl ale díky tomu opět zmatek, kdo je (radikální) levice a které hnutí jsou vlastně (radikální) pravice. A zda nevrživost vůči Praze, Bruselu, Berlínu či Moskvě je pravice či levice.

Politcké spektrum ale není kruh, kde krajní levice se rovná krajní pravici. Politické spektrum je od krajní levice po krajní pravici.
Ten, kdo vyznává opatrovnický stát, pevný řád (státu, diktátora, rady „moudrých“), který by rád jednolitou sjednocenou masu lidu, je levice.
Naopak, ten, kdo vyznává, že stát je nutné zlo, který má rád štíhlý stát, který zasahuje do lidského konání co nejméně, který vyznává osobní svobohu jednotlivce nad kolektiv, je pravice.

Zkuste si sami zatřídit strany a hnutí. Přemýšlejte

Jak se rozezná pravícová a levicová politika

SPD, Úsvit a Zemanovci jako levice

Strana Přátel občanů (SPO) bývala v komentářích (rok 2015) označována jako levicová, dokonce jako krajně levicová strana. Jejím hlavním posláním byla podpora levicového prezidenta Miloše Zemana. Dokonce jeden čas bylo jeho jméno součásti názvu strany – SPOZ. Po totální politické prohře v parlamentních volbách bylo Z jako Zeman odstraněno. 
Politická strana 
Úsvit (SPD) označována jako pravicová, většinou jako krajně pravicová strana. V roce 2016 do říjnových krajských voleb ale tyto dvě strany kandidují společně. Jejich program (nebo zájmy) byly natolik blízký. Když se podíváte na jejich program a jejich vyjádření, vidíte, že se nejedná o levici a pravici, ale o dvě strany ze stejné části politického spektra – levici.

V září 2016 podepisoval v pardubického Domu hudby prezident Miloš Zeman (levice) knihy svých rozhovorů „Tahle země je naše“. Podepisováni knihy se účastnil i náměstek pardubického hejtmana Jaromír Dušek, bývalý šéf levicových železničářských odborů a do roku 2016 náměstek hejtmana za Stranu práv občanů.
Autorem knihy je Radim Panenka, člen Národní strana a novinář Vlasteneckých listů, která je i v květnu 2016 označována jako krajně pravicová strana. 

Tzv. nová levice

Italský komunista, Antonio Gramsci, se ve 20. a 30.letech minulého století kladl otázku, proč chudí italové většinou nepodporují socialistické a komunistické myšlenky, které, v přesvědčení tehdejších evropských komunistů, měly být v jejich zájmu. Odpovědí bylo, že tito lidé byly vychovávání v rodinném katolickém prostředí, a jedním z přikázání křesťanského desatera je „nepokradeš“. Ale socialisto – komunistický program byl založen na vyvlastňování, znárodňování, tedy na krádežích majetku. Proto byla většina Italů proti němu. Antonio Gramsci z toho vyvodil, že před nástupem komunismu musí nejprve dojít ke kulturní změně, tedy odcizení společnosti od jejich křesťanských základů.
Antonio Gramsci je považován za zakladatele tzv. Nové levice 60.lete 20.století, nebo-li frankfurtské školy.
Nová levice hlásá rovnostářství, a to rasové, genderové, osob s různou sexuální orientaci. Ale jak víme, oba základní principy Velké francouzské revoluce, ke které se Nová levice tak ráda hlásá, tedy rovnost a svoboda jsou vzájemně neslučitelné. A dokonce protikladné. Jediná rovnost, která by podle pravice měla být, je rovnost před zákonem a bohem. Všichni lidé jsou jedinečné bytosti, a čím svobody lidé dostanou, tím méně bude rovnostářství. Jedni budou vydělávat více než druzí, muži, spíše volí při studiu technické obory, zatímco sekretářky budou spíše ženy. Muži budou vykonávat fyzicky náročnější povolání a ženy spíše pečovat o domácnost. Snaha o dosažení rovnostářství nevyhnutelně vede přes omezování svobody, restrikce, dotace, kvóty. Čím více levice prosazuje rovnostářství, tím více musí být proti svobodě. Nelze jinak.
Zdroj: Roman Joch, LN, úterý 31.května 2016

V dubnu 2017 se ve Francii konají prezidentské volby. jedna z kandidátek, Marine Le Penová, hlásí izolacionismus a protekcionismus pro Francii a francouzské občany a firmy. Velmi podobný program má Jean-Luc Mélenchon, který voliče láká na „solidární tržní ekonomiku“ a pro „kolektivně založenou občanskou solidaritu“. Teda hesla podobné heslům italských fašistů z 30.let 20.století. Program obou kandidátů podobný, vzájemně si přetahují voliče. 
Přitom Maine Le Penová je označována za představitelku krajní pravice a Jean-Luc Mélenchon je označovanou za krajní levice.

Anarchisté jsou krajní pravice

Jsou Anarchisté krajní levice? Vždyť je to jasné politická pravice. Anarchisté dovádějí do krajnosti myšlenky o minimálním zásahu státu do fungování společnosti a ekonomiky tím, že odmítají existenci státu jako takového. Když není stát, nejsou daně, nejsou sociální dávky, státní důchody … vše řídí neviditelná ruka trhu bez zásahu úředníků a politiků z vlády.

Anarchisté dovedli do krajnosti myšlenky rakouského ekonoma August von Hayeka, velkého kritika rozbujelých států, které zasahují do života svých občanů a tím je omezují aneb „svoboda jednotlivce je důležitější než sociální jistoty, majetek či zaměstnání“.
A když není stát, není ani kdo by omezoval svobodu jednotlivce, vybíral daně či omezoval občany v podnikání. Z tohoot pohledu jsou krajní levici fašismus, bolševismus a islamismus. Protože se tyto ideologie snaží vytvořit silný opatrovnický stát, který nejlépe ví, co jeho občané potřebují. Co je pro jejich občany ně dobré a co špatné. A kdo jsou jeho nepřátelé. I kdyby to bylo proti vůli (většiny) lidí. Aby takový „starostlivý“ stát mohl existovat, potřebuje nutně vytvářet spoustu regulací a omezení, které kontroluje přebujelá byrokracie a policejní aparát.

… odvěkou nemoc levičáctví, kterou je sektářství, třeba v podobě uzavírání se do striktně subkulturních struktur nebo hlídání ideologické čistoty. 

Spojení „radikální levice“ používáme proto, že se pod něj vejde více myšlenkových tradic… Součástí kolektivu jsou lidé ovlivnění anarchismem, stejně jako antiautoritářským marxismem nebo třeba demokratickým socialismem. 

V rozhovoru s členem Kolektivu 115

Sport podřízený a řízený státem

Ve fašistickém Československu v 50.letech nebyl „populární“ tenis a golf jakožto buržuázní sporty. Do krajnosti to ale dotáhl islamistický stát, který zakázal hrát fotbal podle dosavadních celosvětově uznávaných pravidel. Protože odporují jejich výkladu koránu. Byli zakázání sudí. I sport se má totiž řídit právem šária. Stalo se tomu poté, co i přes nelibost funkcionářů islamistického státu začala ve městě Dajr az-Zaur a jeho okolí místní fotbalová loga. Vedle fotbalových sudích je zakázaná satelitní TV, tančení, soukromý přístup k webu.

V roce 2017 si vzpomínáme na 50 výročí od zahájení Mao Ce-Tungovi revoluce, proti všem odpadlíkům. V letech 1967 až 1968 bylo popraveno několik set tisíc lidí, další miliony lidí byly dohnány k sebevraždě. Součásti hnutí byl i kanibalismus, například v provincii Kuang-si probíhalo „požírání nepřátel“ a „kontrarevolučních živlů“.
Nejhorší případ organizovaného kanibalismu se odehrávalo ve Wu-suanu, na jižním konci provincie Kuang-si, kde se hodovníci dopřávali srdce, játra a genitálie vyříznutý z těl obětí.

Šlo o krajní podobu třídního boje.

Návrat ke kořenům

Když nevíte jak dál, hlásejte návrat ke kořenům. Tedy k tradicím, byť dávno opuštěných, k metodám politické práce, řešení problémů.
Otázkou je, zda-li „Návrat ke kořenům“ lze aplikovat na změněné společenské podmínky. A nebo je návrat ke kořenům snaha o návrat celé společnosti zpět do minulosti, kterou si idealizujeme, vidíme v ní mravní poučení pro současnost, zejména proto, že čím vzdálenější neminulost, tím více si ji idealizuje a vidíme v lepším světle.
Motto „Návrat ke kořenům“ bylo nejen heslo ODS, ale i i třeba Salafistů, kteří chtějí řešit problémy současného světa onín „Návratem ke kořenům“ islámu. Sapfismus je okrajový, byť radikální proud v islámu, který nabízí na složité otázky současnosti jednoduchá řešení. Podobné idealizováni minulosti vidíme i u klasických fašistických hnutí, které „přejímali“ i starodávné rituály.

S návratem ke kořenům souvisí i „Mytizace minulosti je typická pro všechna fašistická hnutí. Vytváří se mýtus ideální minulosti, k niž je třeba směřovat. To je klasický fašismus. Nacisté postupovali podobně. Vraťme se do doby kdy nám bylo dobře.
“Paranoidní pocity a konspirační myšlení jsou klasické atributy takového (fašistického) režimu. Pokud chceš, aby se lidé mobilizovali, musejí skutečně věřit, že jim hrozí nebezpečí.“

Zdroj: novinářka a spisovatelka Masha Gessenová v rozhovoru pro Lidovky, 26.listopadu 2016, o současném Rusku s vůdcem Putinem

Co je podstatou fašimu?

„Itálie je proletářským národem a musí se semknout v boji proti kapitalistickým národům, které ji okrádají“
Mussolini

1.máj Svátek práce se slavil i v nacistickém Německu

Volební program německé socialistické strany A. Hitlera

Podstatou fašismu, na rozdíl od rozšířeného povědomí, není válka, rasová nesnášenlivost či koncentrační tábory, ale myšlenka vyváženo sociálního státu. Tři svázané pruty, symbol italského fašismus, znamenaly spojení tři hlavních složek společnosti: pracujících zastoupených odbory, zaměstnavatelů zastoupených syndikáty a státu zastoupeného vládou.
Pokud tyto složky skrze dohodu budou v jednotě, národní stát bude prosperovat a bude neporazitelný. Tolik fašistická teorie. V praxi to vypadalo tak, že všichni pracující byli v odborech (či se na ně odborová ujednání vztahovala a všichni zaměstnavatelé byli v syndikát, či jejich ujednání byly povinni respektovat.

Jednou ročně se sešli špičky odborů a syndikátů s vládou a dopodrobna naplánovaly, co a jak se v zemi bude dít. Byl to vlastně zárodek státního plánování, který komunisté později dovedli k „dokonalosti“ znárodněním všech zaměstnavatelů a podřízením odborů. Takže místo fašistické tripartity zavedli mocenskou unipolaritu jediné strany“.
Zdroj: Vít Kučík: Vzestup a pád jihu Evropy, Lidovky, sobota 25.července 2015

„Fašistický vůdce, který je obdařen schopnosti vůli lidu rozeznat a naplňovat ji, je tak nejčistším výronem či zosobněním lidovlády, neohraničené elitářskými institucemi, jako je parlament – vlády, která není oslabována parazitními, egoistickými skupinovými zájmy, reprezentována politickými stranami.“
Zdroj: Kniha Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, str. 80

„Pojmy lid a národ, které se ve fašistické terminologii volně prolínají (italský výraz popolo stejně jako německý das Volk se dají použít v obojím významu), jsou dva hlavní fašistické mobilizační principy. S jejich pomocí fašistické režimy dokázaly vyvrátit tradiční instituce, kulturu, morálku, zákony, minulost, stejně jako zpochybnit existenci etnických, kulturních, sociálních, náboženských či jinak vymezených skupin, celých národů i států. Na troskách starého světa měl být stvořen jednorodý fašistický vesmír, Campanellův Sluneční stát, totalita, Čevengur, labyrint bez dveří, z kterého není úniku.“
Zdroj: Kniha Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, str. 150 

„Nikoliv Německo se stane bolševické, nýbrž bolševismus se stane odrůdou nacionálního socialismu“ 
Hermann Rauschning

Je Donald Trump levice nebo pravice?

Americký prezident Donald Trump bývá označován za pravicového politika, popřípadě rovnou za populistu. Co však vidíme, když se podíváme na jeho politický program?
V kampani i nyní prosazuje ochranářská opatření amerického trhu, zavádí dovozních kvót a cel. Dalšími cly hrozí. Snaží se chránit domácí trh a domácí pracovní místa. Zejména v dělnických profesích. Zdá se, že antiglobalisté z hnutí Occupy Wall street mají svého prezidenta. Svými opatřeními a sliby (nebo hrozbami) pan Trump jednoznačně omezuje volný obchod a globalizaci. Tedy přesně to, co požadovali.

Když se podíváme na jeho vnitřní politiku volá po podpoře ztrátových fabrik, po obnově těžkého průmyslu v tzv. „rezavém“ pásu. Chce obnovit pracovní místa především v dělnických profesích. Mnohý odborový předák by zatleskal a mnozí dělníci mu právě dali ve volbách svůj hlas. Ti stejní, kteří dříve volili levici, pokud vůbec šli k volbám.

Prosazuje tedy Donald Trump pravicový nebo levicový program?

Prezident Donald Trump především geniálně využil (nebo zneužil ?) americký volební systém. Pesimismu a ztráta naděje do budoucnosti u velké skupiny američanů tu bylo již dlouho. Velké změny mnohým lidem nepřinesly výrazné zlepšení jejich života. Aspoň takto to vnímali, pozorujíc své úspěšnější sousedy.

Pesimismus ve společnosti vedl k tomu, že nebyl do druhého funkčního období zvolen 41.americkým prezidentem Georg Bush. Místo toho vznikla Reforní strana texaského miliardáře Rosse Perota, který získal ve volební kampani v roce 1992 téměř dvacet procent hlasů. Což bylo nejvíce pro kandidáta z jiné strany než od Demokratů či Republikánů od roku 1912. Zřejmě právě kvůli jeho kandidatůře a jeho 19 % nebyl zvolen G. Bush, kterému sebral hlasy.

Kdyby Ross Perot kandidoval nikoliv sám za sebe, ale za demokraty či republikány, zcela jistě by vyhrál primárky (vnitrostranické klání) a byl by kandiátem jedné z velkých stran na úřad prezidenta USA.

Mimochodem, v roce 2000 za Reformistickou stranu kandidoval na úřad prezidenta i nynější prezident Donald Trump. A výrazně neuspěl. Reformisté už nebyli populární.

Donald Trump si z porážky Rose Perota poučil. Jako nezávislý kandidát nemá vůči dvoum dominujícím stranám v jednokolovém volebním systému šanci.

Vybral si Republikánskou stranu, která byla v té době v opozici. Byť o čtyři roky dříve podporoval Demokraty a využil vnitrostranické republikánského hlasování. V USA totiž může ve vnitrostanickém hlasování o post kandidát strany na prezidenta hlasovat kdokoliv z ulice. Byť tento volič nikdy předtím nebyl členem strany nebo ji nikdy nepodporoval. Donald Trump oslovil dělníky, chudší bílé vrsty a dokázal je přivést do volebních místností Republikánské strany. Tím vyhrával primárky v jednom státě za druhým.

Pokud bychom to přirovnali k českému prostředí, bylo by to stejné, jako kdyby do kulturáku, kde se koná krajský sjezd strany napochovalo několik set lidí z ulice a volilo by kandidáta na prezidenta za stranu se kterou dosud neměli co do činění. Stačilo se předem registrovat. Absurdní? U nás ano. V USA ne.

Členové a dlouholetí příznivci republikánské strany mohli protestovat, snažit se volit jiného republikánského kandidáta, ale bylo jich málo. A to bylo vše, co mohli dělat. Kdyby straníci odmítli Trumpu za svého kandidáta, nejspíše by vnitřně rozložili už tak nespojitou vlastní stranu. Donald Trump tak využil Republikánskou stranu, aby se stal „jejich“ kandidátem na prezidenta.

Kdyby v opozici před lety nebyly Republikáni, ale Demokraté, udělal by to samé na demokratech. A dokonce by vůbec nemusel měnit heslo své kampaně. Vzpomeňme jen, že více jak zdatným soupeřem Demokratické kandidátky, paní Clintonové, byl silně levicový (skoro až marxistický) Sanders. Když byl konečně poražen, Donald Trump převzal jeho hesla a útoky na Clintonovou pokračovali zleva.

Jsou Zelení pravice nebo levice?

Chřiby na Moravě

Chřiby na Moravě

Ekologie a Ochrana přírody – to je téma pro vzdělané, přemýšlivé a bohaté lidi. Spíše z města. Tedy voliče pravice, které volí většinou rozumem, nikoliv srdcem.

Levicové voliče – dělníky a lidi s nižším vzděláním – ochrana přírody nezajímá. Čest výjimkám. Chudí klidně nechají zdevastovat krajinu kvůli těžbě uhlí, jen aby měli práci v dolech. V Kongu chudí lidé zabíjejí a žerou vzácné nížinné gorily, protože 100 kg masa z jedné gorily stojí za to. Mezi chudými je jen málo ekologicky smýšlejících.

Tak jednoduché to však s pravo-levým zatříděním u Zelených  není.

Zelení jsou historicky rozděleni na dva tábory. Mnohdy jedna a ta samá strana přechozí z politické levice na pravici a zpět, strany se štěpí, aby se o pár let zase spoljily. Řekl bych, že je to jejich věčný svár. 

V větnu 2019 proběhly volby do Evropského parlamentu. V České republice kandidovali zelení na třech různých kandidátkách. Jedni jako Demokratická strana zelených. Ti se sami označují jako levice. Pak zelení na společné kandidátce s TOP09 a STAN (pravice) a do třetice byl dvojkou na kandidátce Komunistické strany pan Andrej Bóna  – Místopředseda brněnské ekologické organizace. 

Podobný vývoj vidíme i v dalších Evropských státech. Vsledkem je, že v našem Evropském parlamentu je sdružení „Evropské sjednocené levice a Severská zelená levice“ a druhé uskupení „Zelení – Evropská svobodná aliance“. Asi pravice.

O tom, že Zelení voliči jsou spíše městské vzdělané a globalizované obyvatelstvo s vyššími příjmy. Svědčí o tom výsledky z Německa. Strana Zelených bodovala především ve velkých a univerzitních městech – přes 30 % v Hamburku, Mnichově, Franfurtu … a těsně pod 30 % i v Berlíně.    

Ochrana přírody dle pravice

Ochraně přírody se daří jen tam, kde je důsledně chráněno soukromé vlastnictví, kde funguje právní systém. Kde negativní externality jsou ohodnoceny a přeneseny na jejich původce. Ochrana přírody, dle pravice, musí být maximálně decentralizovaná na lokální úroveň.

Naopak v zemích, kde krajina patří všem a nikomu, kde nefunguje právní systém a ochrana soukromého vlastnictví,  dochází k devastace životního prostředí – dnes Rusko nebo Čína. A rozsáhlé oblasti Afriky v časech bezvládí.

V Brazílii většina lidí věří, že aktivní občané, kteří upozorňují na ničení přírody, kácení pralesů a snaží se bránit pustošení Brazilské přírody, jsou ve skutečnosti zahraničními agenty, nebo jsou aspoň placeny ze zahraničí. Dokonce i domorodí Indiány z amazonského pralesa jsou podezříváni, že svůj boj za svůj domov jen předstírají za cizí peníze. Zatímco většina Brazilců by ráda kácela „své“ nerostné bohatství, tedy prales.

Ochrana přírody dle levice

Jak ve svém článku píše Roman Joch  (LN 7.května 2016): „Environmentalistická levice chce chránit životní prostředí před člověkem a jeho činností. Člověk je pro ní škůdcem … její radikální stoupenci dokonce požadují, aby se populace na Zemi snížila o třetinu – buď dobrovolnou antikoncepcí nebo nedobrovolně, povinnými sterilizacemi“. Nemusíme však chodit pro extrémy daleko, dodávám. Nekonečný boj levicových environmentalistů proti jakékoliv větší stavbě, přehradě, silnici, elektrárně železnic, vede paradoxně ke vzniku ještě větších škod.
Naproti tomu píše dále Joch „Environmentalistická pravice chce chránit přírodu pro člověka a jeho život. Proto má být chráněno před pošetilou či bezohlednou činností člověka.“ 

Otočení strany Zelených z prava do leva prosazoval před lety její nový předseda, Matěj Stropnické.

Prosazoval regulace a daně. Pokud možno na státní, raději na globální úrovni. Například chtěl zdražit používání letadel a to zvláštní daní. Zdražil by nám tím dovolené, zdražil by výměnné studentské pobyty. Vyšší ceny ale odradí lidi, aby volili stranu Zelených. Výsledkem tohoto točení doleva byl propad volebních preferencí.

Posunem strany Zelených doleva se ale nových voličů strana Zelených nedočká. Musela by je přetáhnout od Sociální demokracie či Komunistů.

Nespokojeni levicoví voliči se ale posunou ještě více nalevo, ke stranám, které slibují pevný řád, kolektivismus, stejnorodost na základě příslušnosti k třídě, k tzv. sexuální většině, stejnorodost na národnostním a rasovém principu.

Pacifismus u Zelených

Strana Zelený má historický problém s pacifisme. V 70 a 80. letech byly evropské strany Zelených výrazně protiválečně naladěné – boj proti válce ve Vietnamu. Zatímco na západě byl pacifimusm již opuštěn, někdejší předseda Stropnický i nadále prosazoval pacifismus. Jinými slovy říká, že nechá vraždit lidi, vraždit gorily, zabíjet ženy, zabíjet slony, aby zachoval pacifismus.
V Německu strana Zelených v 90.letech opustila pacifismu a podporovala vojenské operace v zahraničí. Pravicový člověk věří, že proti zlu je třeba bojovat. Jediným předsedou, který vytáhl českou stranu Zelených do parlamentu byl pan Bursík. Jednoznačně směřoval stanu Zelených doprava, k liberálním městským voličům Tím je získal. Směřování strany Zelených doleva, znamená, že česká strana Zelených zůstala i nadále mimoparlamentní stranou.

Zelení zůstávají napravo

21.leden 2017
Do strany Zelených zase začali s Matějem Stropnickým pronikat levicově smýšlející lidé. Naštěstí víkendový sjezd v Hradci Králové uchránil stranu Zelených napravo, od zrudnutí. Podle ohlasu v médiích to ale nebylo vůbec snadné.

Někteří pravicově smýšlející Zelení dokonce, jako reakci na nájezd levicových členů, plánovali stranu opustit. Levicová frakce se dokonce pokusila změnit skoro čtvrt století staré usnesení o tom, že komunistický režim devastoval přírodu v naši vlasti na, poněkud nic neříkající, usnesení že to byl režim „předlistopadový“ (Kutílek). Levicová frakce se ještě pokusila definovat v usnesení stranu jako „liberálně levicovou“ což opět pravicová část Zelených nepřipustila. Přes spory se v čele Zelených, jak dnes zní jejich oficiální název, uchoval Matěj Stropnický.

Uvidíme do budoucna, zda-li se podaří zachránit české Zelené před levicovými aktivisty. Podobný vývoj zleva doprava a naopak mají za sebou třeba němečtí Zelení. Ale jak nás historie učí, ochrana přírody je záležitosti pravicové ideologie, důsledné ochrany a vymáhání soukromých vlastnických práv v nejširším slova smyslu.

Hnutí žlutých vest

„… jsme proto kapitalismu …. a chceme ukázat reálná východisk, jak současný kapitalismus překonat…“ řekl Lukáš Vrobela, člen KSČMpřed plánovaným lednovým prostestem tzv. žlutých vest v Praze.
Zajímavé bylo jeho vyjádření k účasti dalších levicových (nebo pravicových sil?) na těchto francouzských protestech: „.. hnutí ve Francii získává … také části nacionalisů, faistů rasistů…“ To tedy slovy mladého pražského komunisty znamená, že hnutí žlutých vest je společným hnutím komunistů a fašistů?

Podvečerní prvo-májový pochod ulicemi Brna, květen 2019

Podvečerní prvo-májový pochod ulicemi Brna, květen 2019. Kvůli pokračujícímu suchu u nás na Jižní Moravě však museli pochodně uhasit.

Fašismus, komunismus, islamismus – různá slova, stejná cesta, společný cíl: násilím vyvrátit stávající svět a na jeho troskách, a hromadách mrtvol, vystavět nový svět. Histore nás učí, že příznivci a voliči mezi těmito hnutími přecházejí a tak ze včerejších příznivců komunistů, jsou dnešní n-socialisté, kteří zítra budou pochodovat pod praporem islamismu.

Islamismus inspirovaný Leninem

V Moskvě žije neméně 2 mil. muslimů a podle odhadů z roku 2015 je jich asi 5 tisíc radikálních hlásících se k Islamistickému státu. Přitom je zajímavé, že většina občanů Ruské federace bojující v ISILu nepřišla z chudého Tádžikistán, ale z mnohem bohatšího Ruska. Tádžici se radikalizují až v Moskvě.  V Rusku je také stále populární již zakázaná Strana islamského osvobození. Ta chce pokojnou cestou převzít vládu nad státem a pak nastolit chalifát. Svoji inspiraci hledá u Karla Marxe a Vladimíra Lenina o světovém vítězství Bolševické revoluce na celé planetě.
A co lákalo v roce 2015 mladé rusy, aby dobrovolně odcházeli bojovat za islamský stát? Přátelství a solidarita. Tedy věci, které mladí nenacházejí na dekadentním materialistickém Západě, a už vůbec né v Rusku. V Sýrii bojuje podle odhadů asi 5 tisíc ruských občanů, což znamená obrovské nebezpečí po svém návratu domů.

Máme řadit islamismus do politického spektra?

Já osobně bych islamisty do pravo-levého politického spektra zařadil. Protože mají konkrétní politické a hospodářské cíle. Byť se nám mohou zdát absurdní. Sami přece vyhlásili „svůj“ stát, s vlastní strukturou a politikou. I když navenek odmítají politické strany a sami sebe se označují jako nadstranické hnutí pro všechny (a víme, že tím nejsou jediní) 

Islamistické hnutí je, jako každé jiné krajně levicové hnutí, založené na negaci současného řádu, na vyvolávání a udržování trvalého napětí ve společnosti.

Závěrem

Čím se vyznačuje pravicový politik? A co jsou to levicové myšlenky? Dá se ještě v dnešním světě mluvit o politické pravici a levici? Lze takto třídit i nové formy politické moci jako jsou diktatury a náboženské státy? Na tyto otázky se snažím odpovědět ve svém článku Politická Pravice a Levice aneb zmatení pojmů.

 

Co si myslíte? napište mi svůj názor 

Doporučuji pokračovat

Další, podobné příspěvky

Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

„Druhá světová válka měla titul boje proti fašismu. Slavným jejím výsledkem bylo, že byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazýval“
Ferdinand Peroutka

Teorie demokracie a co je to demokracie?

Poprvé se s pojmem demokracie setkáváme na přelomu 5. a 6. století před n.l. v Řecku. Již tehdy byla společnost a její (politické) uspořádání předmětem kritického bádání a filozofických úvah s cílem přijít na to, které že uspořádání společnosti je tím nejlepším. Za zakladatele politologie jako vědy je považován Platón a Aristoteles.