Politologie a mezinárodní vztahy

 
Divka-na-koni

Den, kdy začalo krátké 20.století. Ilustrační

Politologii jako vědu prakticky založil již Platón a Aristoteles, když se snažili popsat a řešit vztahy v obci, ve státě. Než-li o politologii můžeme mluvit o sociologii, kam lze politologii jako její podmnožinu zařadit. Po rozšíření politologie na vztahy mezi obcemi, městskými státy, státy, regiony, mluvíme o Mezinárodních vztazích.
První katedra Mezinárodních vztahů vznikla až v roce 1919 v Aberyswythu ve Velké Británii. Přesto prvopočátky studia Mezinárodních vztahů jsou kladeny do USA na počátek 20. století. Dokonce se říkalo, že „Mezinárodní vztahy jsou vědou ryze americkou“.

Důvodem pro tak pozdní vznik studia Mezinárodních vztahů byla demokratizace společností od počátku 20. století. Předtím byly mezinárodní vztahy výlučně v rukou králů, resp. nejvyšších představitelů států a jejich kabinetů. Teprve Velká válka (1914 – 1918) ukázala důležitost mezinárodních vztahů jako snahu o předcházení konfliktů mezi státy a ukončila éru tajné diplomacie 19. století.

Definic Mezinárodních vztahů (MV) je několik, například Quity Wright říká: „MV je jak zkoumání faktů mezinárodního prostředí, tak vysvětlování těchto faktů“. Ještě obecněji podle Karla W. Deutsche: „Předmětem disciplíny MV je přežití lidského druhu a MV jsou vědou o tomto přežití“.

Zahraniční politika jako věda je vnímána jako pod-oblast Mezinárodních Vztahů a ta zase jako pod-oblast Politologie. Přitom zahraniční politiku utváří jak mezinárodní prostředí, tak i domácí politika.

Já bych řekl, že vztah vnitřní a zahraniční politiky lze přirovnat ke spojeným nádobám, kde vzájemný účinek není vždy přímý, a to ani v čase, ani v intenzitě.

Sociologie ->> Politologie ->> Mezinárodní vtahy ->> Zahraniční politika

Studium mezinárodní politiky se zabývá zpracováním a řešením konfliktů v mezinárodních vztazích. Přitom pojem mezinárodní byl dlouhá léta, trochu zjednodušeno, trochu idealisticky, chápán jako synonymem pro mezi-státní. Státy byly brány jako základní a jediné aktéry Mezinárodních vztahů.

Po 2. světové válce se jako aktéry Mezinárodních vztahů objevují nejen státy, ale mezinárodní instituce, nevládní organizace, velké a globální korporace, a já bych dodal ve shodě s Czempiel, Keohane či Nye a Krell, že v současnosti jsou již hranice mezi státy natolik nezřetelné, že lze hovořit o Světové vnitřní politice.

A co teprve, dodávám, nástup lokálních skupin, které na náboženském, etnickém, ekonomickém či politickém základě nahrazují původní státy a sami se označují jako nové státy? Dnes to vidíme v Severní Africe, v Arabském světě (Západní Asie), kde původní hranice, narýsované evropskými koloniálními mocnostmi, jsou dnes již jen čáry na papíře.

Trocha historie

Původní studium mezinárodních vztahů v USA vycházelo z amerického mírového hnutí sklonku 19.století. V meziválečném období se americké studium MV soustředilo na studium Společnosti národů, včetně jejího selhání na počátku 2.světové války.
V poválečném období se studium MV zabývalo především studiem integračních snah a to nejen v Evropě (studium úspěšného Evropského společenství uhlí a oceli), ale například i stejně úspěšné Organizace amerických států. Od 90.let 20.století se zájem MV přesouvá v otázkám globalizace (nadnárodní a transkontinentální vztahy mezi státními a nestátními aktéry).

Bezpečnostní studia

Bitva-u-Slavkova

Rekonstrukce Bitvy u Slavkova

Bezpečnostní studia (security studies) jsou podoborem Mezinárodních vztahů. Studují války, konflikty a především bezpečnost. Zdá se, jakoby tento podobor v současnosti zcela převládl a zastínil Mezinárodní vztahy jako celek.

V 1.etapě vznikla Vojenské věda, která zkoumá jak zvítězit ve válce, tj. studuje vedení války a vojenskou strategii.
Ve 2.etapě vznikla Strategická studia, která „zkoumala hrozbu, použití a kontrolu vojenských sil (politika odstrašení, použití jaderných zbraní, nebezpečí překvapivého útoku, ..)“.
Ve 3.etapě vznikla již Bezpečnostní studia, „které zkoumají vše, co se týká bezpečnosti politického zřízení a politického uspořádání“.Obecně se BS zabývají studiem války, zdroji hrozeb a bezpečnostních rizik, udržení a zajištění bezpečnosti. Měly by předvídat konflikty jak na mezinárodní scéně, tak uvnitř států včetně hrozby epidemií, mezinárodního terorismu, nedostatku potravin …

Teorie mezinárodních vztahů

Teorie mezinárodních vztahů (theory of international relations) je podoborem Mezinárodních vztahů a popisuje nebo se snaží o popis reality, „jak se věci mají“. Za druhé se snaží odpovědět normativně, jak by se věci měly mít, aby nedocházelo ke konfliktům a za třetí teorie MV je nástrojem, který by měl vytvářet mezinárodní politiku.

Mezinárodní vztahy můžeme studovat z pohledu:

a) realistického pohledu, která zkoumá co je to moc, co tvoří materiální základnu moc, ze které vychází moc vojenská. Při tomto přístupu vycházíme z toho, že mezi jednotlivými státy či národy panuje boj o moc, boj o přežití.

b) Liberálního přístupu, kdy jednotlivé státy mohou sdílet společné zájmy a pak místo trvalé konfrontace je možná spolupráce mezi státy. Později, ve 30.letech vznikla dokonce behaviorální přístup k MV, který předpokládal podobně jako v jiných přírodních vědách, možnost popisu a předpovědi dalšího vývoje, včetně možnosti testování hypotéz. Kombinace matematiky, statistiky (zjišťování dat pro popisnou statistiku), testování hypotéz, ekonomie (teorie her, teorie racionální volby) a další vědní obory.

Mezinárodní politická ekonomie

Mezinárodní politická ekonomie (International political economy) je dalším podoborem MV. Za její zakladatele můžeme považovat francouzské merkantilisty 17. století a ve stoleté 18. pak ve Velké Británii liberální ekonomy. John Maynard Keynes ve své knize Ekonomické důsledky míru / The Economic Consequences of the Peace, 1919, kritizoval poválečné reparace uvalené na Německo po pařížské mírové konferenci.
Další posun v politické ekonomii nastal v 70.letech po ropných šocích, kdy se ukázalo, že bezpečnostní hrozba nemusí být jen ta vojenská, ale i ekonomická. Současné úvahy vedou k názoru, že postupná globalizace zmenšuje vliv států a posiluje ekonomické faktory v mezinárodní politice.

Výzkum míru a konfliktů

Výzkum míru a konfliktů (peace research) vznikla jako podobor MV v 50.letech 20.století jako reakce na Studenou válku. „Cílem výzkumu míru bylo odstranit válku, nikoliv ji jen zabránit či omezit“.
Souběžně od 60.let, především v USA, vzniká další podobor MV a to Výzkum řešení konfliktů (conflict resolution) s cílem minimalizovat násilí v konfliktu a překonat neshody. Toto studium zkoumá konflikty nejen na mezinárodní úrovni, ale i uvnitř společnosti, ve firmách či v rodině.
Nakonec v polovině 60.let vznikl společný pod-obor MV a to Výzkum míru a konfliktů.
Rozvojová studia (development studies) jsou dílem 70. let a za jejím vznikem jsou levicový intelektuálové. V 80. letech se ale rozvojová studia dostala do slepé uličky vlivem krachu rozvojové pomoci jihu. Jejich normativní přístup, jak se na levicové intelektuály sluší, neobstál v kritice a v setkání s realitou. Ekonomický růst přestal být chápán jako nutný a současně postačující podmínka rozvoje.

Politická geografie a geopolitika

Chirurgove-valky

Den, kdy začalo krátké 20.století. Ilustrační

Pojem Politická geografie se poprvé objevila již roku 1897 v díle německého geografa Friedricha Rozela. A pojem Geopolitika utvořil Švéd Rudolf Kjellén. Tato část politologie však byla pošramocena obdobím nacistu a teprve 70. a 80. léta 20. století se vrací zpět mezi uznávané vědní obory. Obě vědy jsou sice hodně blízké, mnozí je ztotožňují, ale jsou přece jenom v nich rozdíly.
A) Politická geografie se zabývá procesy, které utváří národy a státy ve vazbě na geografické prostředí. Průnik vědy přírodovědní a společenskovědní. Vychází z předpokladu, že „vládnout znamená ovládat území“. Vláda vládne na určitém teritoriu.
Politická geografie zkoumá vtah mezi polohou státu, územím obecně, velikostí, počtem obyvatel, tvarem území, ale také vztahem centra a periférie. Dnes se do popředí dostává studium politických regionů jako „nástupců“ států.
Jak vnímáme prostor? Každý živočich, člověka nevyjímaje, má svůj „životní“ neboli osobní prostor, který vnímá. Svět kolem sebe, který bezprostředně nevidíme, poznáváme pomocí map. Nedílnou součásti práce politických geografů je proto studium map. Odtud pochází ono známé, že „všechny mapy jsou nepřesné a tudíž všechny mapy lžou“.
Minimálně lžou v tom, že každá mapa zkresluje. Země je koule, navíc nedokonalá, a rozvinutí koule do plochy mapy zkresluje. Nejčastěji dnes používané překreslení zemského povrchu plochu papíru na tzv. Merkátorové zobrazení, které však zkresluje oblasti kolem pólů. V oblasti symboliky, se nejčastěji používá politická mapa, na niž jsou zobrazeny jednotlivé státy a ty jsou barevně oddělen. Co barva, to stát. To nám vytváří v naši mysli řád a stabilitu. Jedna barva, jeden stát, jeden národ, jeden jazyk.
Stát představuje pro politickou geografii základní územní jednotku. „Stát je lidské společenství, které (úspěšně) vykonává monopol legitimního užití fyzické moci uvnitř daného územíMax Weber.

Není však stát jako stát, mnohé státy mají nejasný status. Mluvíme o tzv. anomální politické jednotce. Takovým příkladem mohou být jednostranně vyhlášené státy, které všechny nebo většina států světa neuznává. Například Severokyperská republika vzniklá roku 1983 poté co území obsadili turecké jednotky. Pak to jsou tzv. kvazistáty jako je Vatikán nebo bývalé bantusky v JAR.  A co teprve nově vzniklé „anomální státy“ na území Ruska a bývalého Sovětského Svazu. Dodávám já.

Mnohé země, které vznikly po rozpadu koloniálního systému mají se svoji bývalou koloniální říši zvláštní vztahy. Takové Portoriko s USA, Grónsko a Dánsko, nebo Řád maltézských rytířů, který řada států uznává jako stát, ale vláda USA považuje řád za pouhou nevládní organizaci. V minulosti tu byla svobodná města, jako byl Gdaňsk v letech 1019 až 1039, nebo Tanger 1923 až 1956 poté připojený k Maroku. Asi nejznámějším svobodným městem bylo Terst, rozdělené mezi Itálii a Jugoslávii roku 1954.

Akrece je vznik nového území přírodní cestou. Například v naplaveninách vznikne ostrov, nebo sopečnou činností.
Pak tu máme ještě volební geografii, která zkoumá vztah mezi volebními systémy a výsledky voleb a rozdělením území na volební obvody.

B) Geopolitika má blízko k mezinárodním vtahům a snaží se vysvětlovat zákonitosti mezinárodních vztahů pomocí geografie. Její počátky jsou ovlivněny sociálním darwinismem, kdy se zdůrazňovala nutnost teritoriálních záborů pro přežití státního organismus. Tzv. Organic State Theory – jako kdybychom zde slyšeli nacistickou ideologii o „životním prostoru“. Věda zkoumá, jak je chování jednotlivých zemí a jejich vlád ovlivňován geografickými determinantami. A jaké jsou obecné závěry.
Tento pod-směr se označuje jako Geostrategie. Některé nové trendy v geopolitice se nezavávají jen územím Země, ale zcela vážně řeší blízký vesmír (astropolitika).

Zakladatelem geopolitiky je univerzitní profesor z Lipska, Friedrich Ratzel (1844 – 1904) byl původním vzděláním přírodovědec byl silně ovlivněn dílem Charlese Darwina. Proto ve svém díle přirovnává stát, jeho politický život, k živému organismu. Obyvatelstvo je ke stát vázáno tzv. „státní ideji“ a tato „idea“ je podle Ratzela silně ovlivněna přírodními podmínkami.

To vysvětluje, proč se na územích jako je poušť nebo polární pláně se nedaří jak lidem (živočichům obecně), tak ani státům a lidem. Každý stát ke svému „životu“ potřebuje „potravu“, kterému se již od Ratzela říká „životní prostor“ (Lebensraum) a surovinové zdroje. O jejich naleziště vedou státy permanentní konflikt (str. 436). Každý stát prochází, podle Rozela, obdobím dětství, dospělosti a stáří. Ale u států místo smrti může nastat „znovu-zrození“. Jako bychom slyšeli myšlenky strůjců nacistického Německa, byť Ratzel to nemyslel až tak fanaticky byl především vědcem.

Dalším představitelem této „organické teorie“ je švédský politolog a rovněž univerzitní profesor z Uppsaly Rudolf Kjellén (1864 – 1922), který byl vášnivým germanofilem. A který se již snažil myšlenky svého vzoru, Friedrich Ratzel, převést do praxe když tvrdil, že celý svět bude v konečném důsledku ovládán jen několika málo státy, kteří vyhrají bitvu o přežití.
Samozřejmě, že na Evropském kontinentně tímto státem mělo být, jak se na germanofila slušelo, Německo. Jeho dílo vyšlo poprvé v Německu již roku 1917 (!).

Dalším, koho řadíme ke geopolitikům, je Američan Alfred Thayer Mahan (1840 až 1914), který se zabýval vlivem moře / oceánů na státy, resp. Kontrolou obchodních cest. Británie se podle něj stala první supervelmoci právě proto, že dokázala rozpoznat tyto celoplanetární obchodní trasy a kontrolovat důležité křižovatky a kontrolní body. Tyto „škrtící body“ jak je nazývá Mahan nevyhnutelně vedou k válce. Mahan byl nejen teoretik, ale i praktickým člověkem, který radil v zahraniční politice USA a doporučil například obsazení Havaje, kontroly Karibiku a výstavbu kanálu, který by spojoval Atlantik a Pacifikem.

U amerických vědců politologů vidíme silný praktický dopad na zahraniční politiku USA. Zatímco evropští geopolitologové zůstávali uzavřeni ve svém bádání bez přímo dopadu na reálnou politiku. Dodávám já.

Teorie Heartlandu

Hudba-velke-valky

Den, kdy začalo krátké 20.století. Ilustrační

Angličan Sir Halford J. Mackinder (1861 až 1947) je asi nejvýznamnějším představitelem geopolitiky a autorem teorie Heartlandu z roku 1904. Jeho teorie vychází z toho, že svět se chová jako globálně propojený celek. Zde bych soudil, že Mackinder byl asi prvním myslitelem v oblasti globalizace.

První etapa lidských dějin je podle něho předkolumbovská, kdy převaha spočívá na straně kočovných kmenů. Ty dokázali po šest tisíc kilometrů dlouhé „dálnici“ táhnoucí se z Asijských stepí až do nitra Evropy díky koňskému hřbetu, pustošit / ovládat rozsáhlá území v pásu od stepí z Mongolska až do Polska.

Druhá etapa, Kolumbovská, Evropané začínají ovládat světová moře a oceány čímž těžiště světové nadvlády se přehuplo na stranu Evropy.

Třetí etapa, která začínala na počátku 20.století byla, podle původní ideje Mackinder přesunutí dopravy na železnici, což navrací sílu a nadvládu ve světovém ději na kontinentální mocnosti (Rusko).
Z geografickéhoho hlediska Mackinder rozdělil svět na tři regiony: první je tzv. Pivotní oblast, která je tvořena centrální Asii mimo zamrzající polární oblasti a je totožná s oblasti předkolumbovské oblasti.
Druhá oblast je Vnitřní okruh (půlměsíc nebo později také nazýván jako Rimland), který zabírá zbytek Euroasie (bez Británie a Japonska).
Třetí, poslední okruh označuje Mackinder jako tzv. Vnější okruh (půlměsíc), tvořený zbytkem světa.

Po první světové válce svoje myšlenky Mackinder trochu poopravil a do Pivotní oblasti nově Mackinder zahrnuje i oblast až k Černému moři a Baltu, a dále rovněž horní toky velkých indických a čínských řek a přejmenoval jej na Heartland. Tento Heartland má v idejích Mackinder obrovský ekonomický potenciál opírající se o nevyčerpatelné zásoby nerostných surovin a potravin (str. 439).
Kolem Heartlandu se vytvořili dva geopolitické pásy, tzv. Světový ostrovy, který zahrnuje zbytek Evropy s výjimkou Velké Británie, a Asie s výjimkou Japonska a Afriky. A pak oblast tvořena zbytkem světa. V představách Mackinder je vládcem Heartlandu Rusko a proto je potřena dle Mackinder třeba zabránit spojení Ruska a Německa v podobě sanitární oblasti, které by tyto dvě mocnosti odděloval.
Na základě této teorie odvodil Mackinder jedno ze základních paradigmat oboru:
Kdo ovládá Východní Eropu, ten vládne Heartlandu. Kdo ovládá Heartland, ten vládne světovému ostrovu (Euroasie a Afrika). Kdo ovládá světový ostrov, ten vládne světu.“

Mackinder si svoji teorii poopravil jak po první světové válce, tak i po druhé světové válce, aby mu lépe seděla s reálnou politickou situaci. Dodávám.

Teorie pan-regionů

I druhá geopolitická teorie vznikla v Německu a jejím autorem je Karl Haushofer (1896 – 1946). Jeho teorie předpokládá čtyři skoro izolované pan-regiony: Pan-Amerika, Euro-Afrika, Pan-Rusko (s Persii a britskou Indii) a Dálnovýchodní sféra (s Australii). Na počátku 2.světové války to vypadalo, že tato idea je uváděna do praxe, v podobě paktu Molotov-Ribbentrop a agresi Japonska do Asie.
Vznikali i další teorie, většinou podle toho, zda-li šlo Němce a nebo Američana a také dle jejich povolání, námořník nebo letec. Například Američan Alexandr P. de Severky se snažil dívat na svět jako letec a jako první překreslil mapu světa tak, že ve středu byl severní půl, čímž ukázal, že SSSR a USA jdou od sebe velmi blízko a jeho teorie pak byla o tom, kdo ovládá Severní pól, dokáže zasáhnout (jadernými bombami shazovanými z letadel) podstatnou část nepřátelského státu, jeho průmyslovou základnu a velké aglomerace.
Pro Severní pól pak použil výstižného označení Area of Decesion. I zde byl praktický výsledek: řetězec leteckých základe a radarových stanic od Aljašky až po Grónsko.

Z tohoto pohledu je současné (rok 2014 až 2015) obsazování severních polárních oblastí Ruskem nutno chápat jako přípravu Ruska k útoku na USA a přímé ohrožení míru na Severní polokouli. Dodávám já.

Další Američan, Colin S. Gray, hájí ve druhé polovině 20.století tézi o nutnosti ochrany Rimlandu ze strany USA, nebo by jinak došlo k jejímu ovládnutí Sovětským svazem. Zejména se obával překvapivé válečného útoku ze strany SSSR vůči Západní Evropě, které by nemusela svobodná část Evropy se ubránit kvůli malému geografickému území. Zajímavá je jeho prognóza že: „Technologická slabost Číny a nedostatečná industriální rozvinutost umožňuje Sovětskému svazu „dýchat“, avšak zvýšení tlaku státu s miliardou obyvatel je jen otázkou času.“

Z tohoto pohledu je postupná kolonizace východních oblastí Ruska čínskými podnikateli a dělníky nutno chápat jako počátek postupu Číny na Sibiř, a na Západ. A zatímco Rusko se dívá na Západ, jeho východních hranice se již posouvají na západ. Dodávám já.

Za pozornost stojí i názory Američana Saul B. Cohen, který zdůrazňuje Regionalimus.
„Regionalismus je nejsilnější v nejvyspělejších částech státech, zatímco dezintegrující nacionalismus působí nejsilněji v nejméně rozvinutých oblastech.“ Str. 447

Astropolitika

Everest C. Dolmana se zabýval geopolitickým potenciálem blízkého vesmíru – Astropolitikou. Je přesvědčen, aby si státy uchovali v budoucnu kontrolu nad svým územím, budou muset část kontroly přenést i do blízkého vesmíru.
Například jen tři satelity rozmístěné stejně od sebe a umístěné na geostacionární a geosynchronní oběžné dráze nad rovníkem umožňují nepřetržitě sledování celého povrchu Země od rovníku po 70 stupeň severní, resp. Jižní šířky“ (str. 450). Díky gravitaci je levnější vystal vesmírnou sondu z Měsíce na Mars (56 milion kilometrů) než vystal stejnou vesmírnou sondu ze Země na Měsíc (385 000 km).

„Místem (str. 452), které má potencionálně největší strategické využití, jsou tzv. Lagrangeovy librační body. Langrange byl francouzský matematik, který již v 18.století vypočítal, že existuje pět bodů, kde se díky vzájemnému působení Měsíce a Země účinky jejich gravitací ruší a proto těleso, které se nachází právě v tomto bodě, zůstane zcela stabilní a nepotřebuje žádné palivo na korekci své polohy. Dnes víme, že vlivem nejrůznějších pochodů, ke kterým ve vesmíru dochází jsou perfektně stabilní pouze L4 a L5.“
V USA dokonce vnikal skupina usilující o obsazení těchto strategických bodů.

Politická sociologie

Zdroj: Úvod do studia politické vědy, kap.16, Karel Miller, str. 458.

Ekonomické otázky nejsou výsostnou oblastí ekonomů. Jsou klíčové pro všechny sociálně-vědní analýzy“ Wallerstein, 1998, zde str. 459.

Při studiu je třeba se vyvarovat jevu Reality tunnel, tedy izolovaného zkoumání sociálních jevů, které může být zdrojem vzniku škodlivých a závadných sociálních teorií, jak se to již mnohokrát stalo v minulosti (nacismus, socialismus, islamismus, etc které se snaží dosáhnout všeobecného blaha, míru a lásky násilnou cestou. Ne náhodou se jedná o krajně levicová hnutí). Proto je dnes kladen důraz na mezioborová studia, která by zabránila vzniku škodlivých teorií.
Výsledkem tedy je, že „Dnešní sociální vědy tedy nejsou s to poskytnout spolehlivý návod k jednání a říci nám, co máme dělat, ale mohou pouze ukázat, co dělat můžeme, popřípadě objasnit, k jakým důsledkům to povede, a tak upozornit na rozpory v tom, co se vlastně chce“ a nezapomínejme, že jednou ze sociálních věd je i ekonomie.
A jak nám na univerzitě říkal profesor ekonomie: rozdíl mezi ekonomem a politikem je, že ekonom má říkat jaké jsou možnosti a co která volba může přinést, včetně možných důsledků a jejich intenzity pro jednotlivé aktéry.
Ekonom neříká a ani nesmí říkat, zdali je tato cesta správná či ne, ať budeme „správnost“ definovat morálními kritérii, pocitem štěstí nebo blahobytu. V okamžiku, kdy některý ekonom řekne, že tato volba je správná, není již ekonomem, ale politikem.

Politická sociologie je obor na rozhraní mezi sociologii a politologií, a zatímco politologie dříve kladla důraz především na institucionální analýzu politických systémů (studium stranických systémů, volebních systémů, ústav jednotlivých zemí, etc), tak politická sociologie vychází z předpokladu, že pro správné pochopení fungování politických procesů, musíme být schopni chápat širší společenské pohyby, včetně studia politické kultury, občanské společnosti, řešení konfliktů, vztah svobody a autokracie, legitimity politických systémů. A dále teorie komunikace a vliv médií, teorie veřejného mínění, multikulturalismus a problémy národních států.

Politická sociologie především řeší demokracii v tom nejobecnějším slova smyslu a hledání institucionálních a sociálně či sociálně-kulturních souvztažností. Včetně rizik ohrožující demokracii.

Hlavní osobností politické sociologie je Francouz Raymond Aron (1905 – 1983) se svoji knihou „Demokracie a totalitarimus“ kdy cílem je porozumět vnitřní logice politických procesů. Aron se zabýval i „národní psychologii“ tzn. stavem Stereotypů myšlení a jednání, kdy „V politice nachází svůj výraz způsob myšlení, styl jednání, historické tradice a sociální struktura“ Zabýval se i historickou tradici, která významně ovlivňuje politickou kulturu dané společnosti a národní psychologii.

Americko-německý sociolog Luis A. Coser (nar. 1913) řekl, že naše sklony k autoritářství, tolerancí či shovívavosti v mezilidských vztazích v dětském věku mohou významně podmiňovat politické postoje v dospělosti. Jak sám říká Coser „politická socializace nezačíná později než v samotných jeslích“.

Třetí velkou osobností politické sociologie je Seymour Martin Lipset, který se zabýval zejména sociologickými předpoklady demokracie, kdy studuje volební chování obyvatel, proces politického rozhodování a koncentraci ekonomické moci, a ideologii politických hnutí.
Podle něj politologie se zaměřuje na viditelnou část politického ledovce, politická sociologie jde do hloubky našeho chování. Je rovněž autorem výrazu „občanská společnost“.
Občanská společnost je dnes na Západě všeobecně považována za záruku svobody a demokracie a málokdo ze současných sociálních vědců pochybuje o tom, že demokracie vystačí s pouhou soutěží politických stran, jež je občanům částečně zprostředkována médii. Pokud nejsou politické strany omezovány, mají tendenci expandovat a rozparcelovat si stát na vlastní domény a ideologizovat na první pohled nepolitické otázky, politizovat úřady státní správy či komunální problémy (jak tomu bylo a částečně ještě je v po poválečném Rakousko).
Politické strany jsou v Občanské společnosti chápány jako převodový mechanismus mezi občanskou společností a státem. Aby však mohly plnit tuto funkci, musí zůstat otevřené a to jak myšlenkám, tak osobnostem z nepolitické sféry.

U nás však vidíme, dodávám, spíše uzavírání politických stran do sebe, do slupky izolující stranu od svého okolí. Krajním případem bylo Hnutí Tomio Okamury, s minimální členskou základnou. Snazší je u v České republice založit novou politickou stranu ku obrazu svému, než změnit myšlení již existujících stran.

Občanská společnost

Co je to však ta občanská společnost, o které mluvil i Václav Havel?
Základním předpokladem je, že občanská společnost je mimopolitická a nezávislá na státu. Vyhledává a pojmenovává problémy, společenské priority. „Kdokoliv drží politickou moc, ztrácí právo říkat občanům, co je správné či jak by měl žít. Kdo má moc zkrátka nemlže věrohodně moralizovat a poučovat.“
Občanská společnost by měla umožňovat efektivnější zapojení občanů do správy věcí veřejných. Když chce někdo zabránit výstavbě dětského hřiště nebo naopak prosadit výstavbu benzínové stanice, ještě kvůli tomu nemusí vstupovat do politické strany nebo si politickou stranu rovnou zakládat. Díky této pružnosti může občanská společnost dříve než politické strany rozpoznat a pojmenovat blížící se problémy a navrhnout řešení.
Občanská společnost by současně měla tvořit jakýsi ochranný val proti možné rozpínavosti státní moci. Občanská společnost však není všelékem, spíše nutnou ale nikoliv postačující nezbytností bez níž demokracie nemůže fungovat.
Pokud stát není schopen naplňovat zájmy občanů a zájmových supin, ztrácí jejich důvěru. Pokud stát a jeho instituce nemají důvěru občanů, pak nemohou efektivně vládnout. Zákony přestávají být účinné a celý politický systém se ocitá v ohrožení. Dochází k apatii občanů a hrozí nebezpečí ztráty poltických a občanských svobod. Dochází k oligarchizaci státu. Později dochází k odštěpení významné skupiny obyvatelstva od státu a jeho institucí, a ke koncentraci a centralizaci politické moci.
„Nelze nastolit království svobody bez vlády mravů, ani nelze založit mravnost bez víry“ Tocqueville.

Politická antropologie

Zdroj: Úvod do studia politické vědy, kap. 17, Ladislav Carda, str. 474

Politická věda se primárně zabývá studiem politických procesů, politických institucí a aktérů. Základní jednotkou je moderní stát, především stát v euro-atlantické civilizaci. Politické otázky v jiných částech světa než na Západě, a v jiných historických vědách než je doba po 2.světové válce, byly dříve mimo zájem politických věd.
Postupně ale vznikaly studie popisující politické procesy v tzv. tradičních společnostech či strukturách a to především v Africe. Toto rozšířené chápání politiky přes všechny společnosti na Zemi, tak přes všechna historická období se začal označovat jako Politická antropologie.
Snahou je vytvořit obecný, co nejširší model chování člověka a lidské společnosti. Základním axiomem je, že politično je vlastností všech společenských formací, tedy nejen moderních států (G. Balandier). Vzniká pojem homo politicus, tedy člověk politický.
Politická antropologie se zabývá popisem a analýzou politických systémů ve společnostech, které jsou považovány za primitivní nebo archaické, například náčelnický systém na Nové Guineji, vývoj v muslimských státech či v Kosovu.

Z tohoto pohledu je současný vznik a formování ISILu „krásnou“ a rychlou ukázkou formování státu a bohatým zdrojem studijního materiálu. Dodávám.

A co vlastně zkoumá Politická antropologie?
Moc a autoritu. Politická antropologie zkoumá moc a mocenské vztahy, tedy jev, při kterém je někdo nebo nějaká instituce schopna prosadit svoji vůli bez odporu. Moc je ve skutečnosti vždy vlastností individuální – králů, premiérů či voličů.
Další otázkou je Zdroj politické moci. To představuje jednak lidské zdroje (policie, armáda), tak hmotné zdroje. Důležitější ke zkoumání jsou ale ideové zdroje moci: ideologie – mobilizační účinek pro použití síly, symboly, informace.

Politická náboženství

Tedy specifická kombinace náboženství a ideologie, která je používána k ovládání společnosti. Kdy Řád světa je ustanoven Bohem, zatímco řád společenský byl vytvořen prvními předky nebo zakladateli státu.

V některých společnostech je ale vůdce ztotožněn s bohem. Řád světa je zajišťován rituálem, zatímco řád společnosti je udržován politickou činností. Například komunistická ideologie vykazuje tímto pohledem výrazný náboženský charakter – balzamovaný neomylný zakladatel Lenin a komunistická strana jako strážkyně jeho odkazu. Komunistické hnutí se tak řadí mezi podobné prorocká a mesiášská hnutí.

Například S. Huntigton dokonce vyslovil domněnku, že islám není slučitelný s politickou demokracií, protože jeho nauka nedává prostor pro oddělený život náboženské a politické sféry, tj. pro politickou sekularizaci (1996).

Podobné postoje ale vidíme i u některých ortodoxních církví, například u Ruské pravoslavné církve. Zákony jsou zjeveny, dány přímo bohem a proto jejich změny, nebo dokonce doplňováni jsou proti božím přikázáním. Proto jsou demokratické volby a zákonodárná činnost zvoleného parlamentu ze své podstaty neslučitelné s učením ortodoxních církví.

Na základě: Marek Skovajsa: kap. 12 Teorie demokracie a kap. 13. Autoritativní a totalitní politické systémy, svými komentáři doplnil Pavel Boucník.
Při použití textu respektujte, prosím, citační pravidla.


Mohlo by Vás také zajímat

Kdo rozpoutal Velkou válku?

Německo, my Rakousko-Uhersko nebo Rusko?
A když sleduji televizní debaty a čtu knihy a články o příčinách vzniku této války, stále se více a více kloním k názoru, že tím, kdo do toho naplno kopnul a z „malého“ konfliktu učinilo Velkou válku, bylo carské Rusko. Za hlavního viníka Velké války bylo doposud notoricky považováno Německo, ale to spíše na základě výsledků Versailleské smlouvy z roku 1919, která hlavní vinu přisoudila poraženému Německu.
Chcete vidět více? Čtěte Kdo rozpoutal Velkou válku.

3 thoughts on “Politologie a mezinárodní vztahy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.