Referendum: cesta do ráje nebo cesta do pekla?

 
Referendum

Přímá demokracie – cesta do pekla?

Zastupitelská demokracie nám šetří spoustu času, starostí a peněz. Každý měsíc si pročítám v zpravodaji naši městské části, co bude zastupitelstvo projednávat a co zastupitelstvo naši městské části projednalo a rozhodlo na uplynulém zasedání. A přiznám se, nechtěl bych o těch bodech rozhodovat na nějakém veřejném zasedání všech občanů naši obce. Většina bodů mne nezajímá a nerozumím jim. Proto jsme si zvolili zástupce, které si platíme za to, aby za nás rozhodovali.

Bez zodpovědnosti

Na referendu jako “všelidovém” hlasování je “krásné”, že politici od něho mohou dát ruce pryč a říkat “to ne my, to lid“. Lid, ta anonymní masa, kterou se politici občas zaštítují a jindy na “lid” svalují vinu. Čímž reagují na čtvrteční rozhodnutí Borise Johnsona dát od toho ruce pryč a zbavit se odpovědnosti za to, co v Británii a s Británii natropil. O pár dní později to stejné zopakovala druhá tvář Britského referenda pan Farage.

Podléhají-li vlády kontrole voličů, referenda nejsou zapotřebí 

Podléhají-li vlády kontrole voličů, referenda nejsou zapotřebí. Vlády mají mít právo riskovat, činit nepopulární kroky. Mají na to zhruba čtyři roky. Alžířská vláda uzavřela dohodu s teroristy (islamisty, bojovníky za národní svobodu – nehodící si škrtněte). Teroristé zavraždili v Alžířsku přes sto tisíc lidí. Dohoda s těmito rebely by jistě v referendu neprošla. Když dnes, na konci roku 2016, porovnáte klid v Alžíru se situaci v Sýrii nebo s Lýbii, vidíme vítězství míru.

Před dvaceti lety britský premiér Tony Blair uzavřel dohodu s irskými vrahy (bojovníky za nezávislost, vlastenci, teroristy – nehodící si opět škrtněte) z IRA. Po desetiletí, stoletích bojů zavládl v severním Irsku mír. Jediná “politická” vražda se stala až teď, po britském referendu o odtržení od Evropské Unie.

V Kolumbii se rozhodl prezident José Manuuel Santos posvětit mírovou dohodu s rebely (vrahy, bojovníky za národní nezávislost – nehodící si opět škrtněte) referendem. Neúspěšně. 52 let trvající války s bojovníky z FARC = Revoluční ozbrojené síly Kolumbie. 220 tisíc mrtvých, sedm milionů lidí vyhnaných z domovů. V referendu kolumbijský lid řekl ne dohod s vrahy. Byť to bylo jen těsné. Co bude dál zatím není jasné, možná znovu vypuknou boje a další mrtví přibudou.

V Itálii se rozhodl premiér referendem schválit snížení počtu poslanců a senátorů. Ale protože referendum spojil se svým setrváním v úřadu předsedy vlády, italský lid řekl v referendu NE snižování poslanců a senátorů.  

Britské referendum a Brněnské nádraží

Referendum

Referendum o brněnském nádraží

Paradoxně podobná situace jako ve Velké Británii, kdy iniciátor referenda Boris Johnson, se odmítne podílet na praktické realizaci svého vítězství (ať jsou za odmítnutím jakékoliv důvody), může na podzim nastat i v Brně.
V Brně, v říjnu nejspíše proběhne referendum o poloze nádraží. Iniciátorem referenda je lobbistická skupina kolem Jakuba Patočky. Pojmem lobbista nemyslím nic špatného, prosazují názory své, svých členů a příznivců. Pokud říjnové brněnské referendu dopadne pro Jakuba Patočku a jeho skupinu vítězně, on není a nebude tím, kdo by praktické kroky referenda naplňoval.
Nebyl zvolen do zastupitelstva. A myslím, že na velkou radnici ani nekandidoval. Na současné brněnské radnici není většina, ba ani menšina, kdo by sdíleli jeho názor na polohu nádraží v Brně (skupina kolem Žít Brno a část Zelených prosazuje nádraží v jiné poloze než J.P., který je s nimi (nejen proto?) dlouhodobě v rozepři.

Nakonec říjnové brněnské referendum 2016 bylo pro malou účast opět neplatné.

Které referendum má přednost?

Politici jsou od toho, aby předstupovali před voliče s vizemi a ty pak naplňovali. Těžko bude nějaký politik provádět kroky, se kterými nesouhlasí. A už vůbec to nemůže použít jako omluvu před svými voliči při dalších volbách.
Primátor Brna, pan Vokřál pak bude mít zřejmě jen dvě možnosti: buď zvolí “řecký” model, tedy nebude výsledky referenda respektovat nebo zvolí “britský” model a odmítne se na realizaci výsledků referenda z titulu své funkce podílet. Uvidíme

Představme si také, že by se konalo referendum o poloze brněnského nádraží nejen v Brně, ale i v Jihomoravském kraji, jak někteří lidé požadují. Protože zatímco brňáci “svoje” hlavní nádraží moc nepoužívají, hlavními uživateli, zákazníky, jsou každodenně dojíždějící z okolních moravských obcí.

Jak by se však postupovalo, kdyby v brněnské části občané hlasovali pro jinou variantu nádraží, než občané z okolních obcí Jižní Moravy? Má převážit zájem občanů Brna nebo občanů okolních obcí?
Že se nejedná o čistě teoretický případ vidíme dnes ve Skotsku. Skotská premiérka Stureonová prohlásila, že vystoupené z EU by poškodilo zájmy její vlasti, Skotska. Kde většina občanů hlasovala pro členství Skotska v EU.

Skotske-referendum

Skotské referendum

S referendem souvisí i to, nakolik mohou být lidé seznámeni s problémem, o kterém mají hlasovat? Kolik občanů Brna, kde se má v říjnu konat referendu o poloze nového nádraží, by dokázalo popsat, na zcela základní a nejjednodušší úrovni, obě nabízené možnosti? Jedno či dvě procenta?

Více o ne-zájmu brňáků o řešení železničního uzlu Brno v příspěvku: Kdo je kdo ve sporu o brněnské nádraží.

Jak vypadají otázky do referenda

S referendem souvisí i otázka. Někdy je srozumitelné, jindy může být zašmodrchaná. Srovnejte otázku v nedávném britském referendu s otázkami říjnového brněnského referenda o nádraží.

Britské referendum o setrvání v Evropské Unii

Volebni-listek

Britské referendum

Otázky do říjnového referenda o poloze brněnského nádraží.

  1. Souhlasíte s tím, aby město Brno podniklo bezodkladně všechny kroky v samostatné působnosti k modernizaci železniční stanice Brno ­hlavní nádraží v dosavadní poloze podél ulice Nádražní?
  2. Souhlasíte s tím, aby město Brno podniklo bezodkladně všechny kroky v samostatné působnosti s cílem prosadit, aby se nejlepší řešení modernizace železniční stanice „Brno ­hlavní nádraží“ určilo prostřednictvím soustavy otevřených návrhových soutěží?

Vysvětlení otázek najdete na stránkách iniciátorů Referenda 2014 – 2016.

Jak říká Karel Čermík, Referendum není vrchol demokracie, ale její dno. Rozhodnutí nesnadné otázky se svěřuje davu. A nálada davu je nevyzpytatelná, jak nám líčí bible, jeden den volal Kristu hosana, aby o pár dní později nenávistně na něj křičel. ukřižuj.

Proč jsou Švýcaři tak úspěšní v referendech?

Prima-demokracie

Přímá demokracie – cesta do pekla?

Otázka je, zdali Švýcaři volí v referendech správně? Je těžké nějak definovat správné rozhodnutí. Pokud bychom to dokázali, nebylo by třeba konat referenda a nějakou exaktní vědeckou metodou bychom rozhodovali za občany. To, co nás přivádí k názoru, že Švýcaři dlouhodobě rozhodují v referendech správně je, že se Švýcarům daří hospodářsky dobře a nedošlo zde dlouho k občanské válce ani k pnutí ve společnosti. Což není až tak málo.
Důvodem, proč Švýcaři se chovají při rozhodování reálně je to, domnívám se, že pro občany Švýcarského svazu nejsou referenda “svátkem”, ale spíše obyčejnou skoro každodenní záležitostí. Pokud jste jako občané “nuceni” několikrát do roka rozhodnout v referendu o takových “přízemných:” věcech jako je stavba obchvatu obce (severní nebo jižní variantou), rozhodnout o tom, zda-li zbourat starý kulturní dům a na jeho místě postavit nový nebo zvolit rekonstrukci, pokud rozhodujete na obecní rovni v záležitostech dotýkající se bezprostředně vašeho obydlí a peněženky, jsou ve velkých referendech méně náchylný k populistickým řečem a uvažuji více racionálně.

Takové malé obecné referendum se bude konat v Hodonín a to o plánovaném čínském překladišti.

Trocha historie

Vzorem pro přímou demokracii, kde jsou rozhodnutí přijímána všemi občany na veřejném zasedání, je klasické Řecko. Ale ani v antickém Řecku se těchto rozhodnutí neúčastnili všichni občané řeckých městských států. Z voleb byly vyloučeny cizinci, otroci, dobytek a ženy. Dokonce nemohli volit ani všichni muži, ale jen ti co mohli nosit zbraň. Tedy jen muži s vojenskou zkušeností starší 21 let.
S celkového počtu všech občanů se přímé demokracie účastnilo jen 20 až 30 % všech řeckých občanů. Reálně tedy v tisících, v největší Athénské agoře maximálně deset tisíc voličů. To je množství, kdy se jednotliví občané, nebo aspoň její lídři mohou znát navzájem. Lidový směn se scházel alespoň 40 x do roka (!) a účast na něm byla odměňována platem. Což řecké občany motivovalo k přímé demokracii.

Kriticky se k athénské demokracii stavěl Platón (kniha Ústava), který označoval demokracii za druhou nejhorší formu vládnutí, po tyranii. Za klad demokracie považoval svobodu jednotlivce, svobodu uspořádat si život jak občané chtějí. Za její nevýhodu, oproti nejlepší formě vládnutí – Oligarchii – považuje to, že v demokracii lidé žijí jen pro dnešek a chudina, pod vlivem demagogů „trubců“ jak je nazývá, může volby strhnout na svoji stranu.

Podobně jak Platón, tak i Aristoteles se obává vlády chudiny, která je schopna demokraticky strhnout vládu pro svoje nízké potřeby. Protože vláda chudiny neusiluje o obecní blaho. Demokracií považuje Aristoteles proto za nestabilní formu zřízení.

Obavy z vlády nevzdělanců a chudiny vyjádřil o mnoho století později i John Stuart Mill, který byl skálopevným zastáncem všeobecného volebního práva, obával se ale jeho rozšíření i na dělnické vrstvy, protože to by mohlo vést k prosazování vůle dělnické třídy (odborářů?) nepřátelských vůči zbytku společnosti.

Hlasovaci-litske

Hlasovací lístek referenda z roku 1938 o anšlusu – připojení  Rakouska k Německu. Voliče je občas třeba popostrčit “žádaným” směrem

Mill, ve svém strachu před vládou nevzdělané chudiny, navrhoval, aby hlasy od jednotlivých voličů měly různou hodnotu a to podle vzdělanostního censu. Hlas voliče s vyšším vzděláním by měl vyšší váhu (hodnotu) než hlas voliče bez vzdělání. To mělo, podle Milého představ umožnit vstup do parlamentu vynikajícím osobnostem, které by při prostém většinovém systému neměli šanci. Vzpomeňme zde i na kritiku demokracie, že ta vede k průměrnosti společnosti, k volbě průměrných „osobností“.

Přímou demokracii, kdy každý občan se účastní a rozhoduje je možná, podle Roberta Dahla jen do 1.000 účastníků. Tedy typicky volební směny.

Na závěr

V lidovém hlasování byla francouzská republika dvakrát změněna na císařskou diktaturu, Hitlerovi potvrdilo referendum funkci vůdce a Atéňané odsoudili Sokrata k smrti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.