Tibet

Jaká budoucnost čeká Tibet

V době běsnění druhé světové války, tady u nás, v protektorátu Čechy a Morava, vycházela česky v edici Orbis řada knih zejména o německých technicích, vynálezcích a objevitelích. Jednou z nich je i cestopis Tibet. Švédský cestovatel a spisovatel Sven Hedin popisuje svoji cestu přes Asií do Tibetu v prvních letech 20.století. Byl tak jedním z prvních evropanů, kteří se dostali do Tibetu, tehdy ještě svobodného království mezi Ruskem a Čínou. 

Sven Hedin, přestože nebyl Němec, se ve 30.letech přiklonil k socialistickým myšlenkám a u fašistického Německa hledal ochranu Švédska před rozpínající se Ruskou imperiální říši. Tibet, jeho mysticismus a duchovní svět byl, z nějakého nepochopitelného důvodu, přitažlivý pro bolševický režim v Rusku, i ten fašistický v Německu. O této fascinaci Tibetem se více dočtete i v příspěvku Tibetské lékařství v Sovětském Rusku

Cestopis Sven Hedin: Tibet je však dobře napsaný, prost socialistické ideologie, a přináší pohled prvních evropanů na Tibet, jejich zvyky a obyčeje. Dnes již nadobro ztracené. 

Místo recenze, několik úryvků.

Str. 170

Tibet

Klášter a správní středisko Šigatse

Jednoho dne přijde smrt a nakukuje do stanu. Venku vyje bouře, oheň hoří a ticho je rušeno jen věčnou modlitbou „Om mani padme hum“. Umírající pohlíží zpět na svůj dlouhý, namáhavý a neradostný život. Bojí se zlých duchů, kteří čekají, aby odvedli jeho duši po temné cestě do velkého Neznáma. Jestliže se mu za živa nepodařilo je dobře naladiti, nyní by už bylo pozdě. Je beznadějně vydán jejich moci a rozmarům. Ohnut, vrásčitý a zešedivělý končí starý lovec svou pozemskou pouť. Loviště, v nichž strávil svůj život, mizí za ním v dáli a udělá první krok do nejisté tmy. Jeho příbuzní odnesou ho k některé hoře, kde nahý a ztuhlý je přenechán vlkům a dravým ptákům. Za živa neměl žádného stálého domova a po smrti nemá hrob. Jeho vnukové nevědí, kde leží. Tak to také má být, neboť tam, kde se bělají kosti mrtvých, straší zlí duchové.

str. 220
Konečně se otevřely poslední dveře. Nechci popírati, že se mne zmocnil jistý slavnostní pocit u vědomí, že předstupuji před nejsvětějšího muže v celém lamaistickém světě, před muže, který jest uctíván jako bůh miliony lidí v Tibetu, v krajích himálajských, v severní Číně, v celém Mongolsku a Východní Sibiři a Kalmyky na březích Volhy. 

str. 222
Obzvláště ho zajímalo rozdělení Evropy v různé říše a státy jejich císařové a králové. Zvláště přesně se vyptával na ruského cara, který, podle lamaistické víry, byl znovuvtělením bohyně Tary. Ptal se mne, co soudím o moci a úmyslech Ruska, o síle jeho vojska a loďstva, je-li Anglie nebo Rusko silnější velmoc, a jak velká vojska by mohly postaviti ostatní státy. Také o Čínu se velice zajímal a ptal se mne, které kraje Říše středu jsem navštívil.

str. 225
Každá doba na světě má svého Budhu. Podle této víry jest jedna Nejvyšší Bytost, všemohoucí a všudypřítomný Stvořitel a Vykupitel, z něhož vychází pět dalších Dhyani-Buddhů. Z nich je především uctíván Amitabha Buddha, „pán západního ráje“. Jeho tibetské jméno je Ö-pa-me, to je „nebeský Buddha nesmírného světla“. Toto božstvo přijalo pozemskou tvářnost tašilamovi, jenž jest v Tibetu nazýván Pančen Rinpoče, to jest „VeIký pandit nesmírné ceny“ nebo “Drahocenný učitel“.

str. 243

Tibet

Lámové v klášteře pijí čaj

Tam je u paty skalní stěny jeskyně Samde-puk. Kolem ní se toulal pes, posvátný klášterní pes. Cítil maso. neboť
jeskyni byl zazděn lama. Nemá oken ani dveří. Uvnitř prýští pramen, který úzkým žlábkem pod zdí vytéká. Tento lama neodpykával tam žádný trest. Nikoliv, dobrovolně odešel do úplné osamělosti a tmy.
„Jak se jmenuje?“ ptal jsem se.
„Nemá jména. Nazýváme ho prostě lama Rinpoče, to jest »svatý mnich«.“
„Odkud sem přišel?“
„Pochází ze Ngoru v Nakktsongu.“
„Má příbuzné?“
„Nevíme. Jeho příbuzní nevědí, že je tady.“
„Je už dlouho zazděn?“
„Tři roky.“
„Jak dlouho tam zůstane?“
„Tak dlouho, dokud nezemře.“
“Nesmí nikdy spatřiti denní světlo?“
„Ne. Složil svatý slib, že neopustí jeskyni, dokud bude živ.“
„Jak je stár?“
„Nevím. Snad je mu čtyřicet let.“
„Co bude dělat, onemocní-li?“
„Pak zemře, nebo se uzdraví.“
„Nemůžete se nikdy dozvěděti, jak se mu daří?“
“Žlábkem, který je pod zdí, se mu tam každého cine vsune miska s tsambou a někdy s trochou másla a čaje. Když se po šest dní jídla nedotkne, máme za to, že zemřel a prokopáme se do jeskyně.“
„Stalo se to už někdy?“
„Ano. Před třemi lety zemřel lama, který žil dvanáct let jeskyni. Jeho předchůdce byl zazděn ve věku dvaceti let a prožil v jeskyni čtyřicet roků.“
„Nemluví s ním mnich, který nosí jícho, někdy skrze žlab?“ „Nikdy, přivodil by si tím věčné zatracení a tři léta by zazděnému nebyla započítána.“
„Slyší, že my tady přeci jeskyní spolu mluvíme?“ „Ne, na to je zeď příliš tlustá.“
Když tento záhadný lama Rinpoče přišel před třemi lety clo Lingy, Složil před mnichy slib, že se navždy uzavře v jeskyni. Dotazováním svatých knih byl zjištěn den, ve který měl býti zazděn. Pak se shromáždili všichni mniši, aby ho doprovodili k jeho hrobu.
Mlčky a slavnostně, jako průvod za rakví, ubírali se s ním mnichové vzhůru do údolí, pomalu, krok za krokem, jako by chtěli prodloužiti poslední minuty, ve kterých poustevník smí ještě viděti slunce, světlo a barvy. On však ví, že opouští svět navždy a že nikdy neuvidí už hory, které stojí na stráži kolem jeho hrobu. Ví, že v jeskyni zemře — zapomenut všemi.
Vchod do jeskyně je otevřen. Několik bratří vstoupí dovnitř. položí do kouta roztrhanou rohož a postaví několik sošek bohů na skalní výčnělek. Když jsou poslední obřady skončeny, vyjdou ven a zavřou dveře za sebou. Těžké balvany jsou přivaleny. Všechny otvory jsou zacpány. Snad zbyla ještě nějaká trhlina — i ta se vyplní. Světlo vyhaslo jeho očím navždy. Je sám a neuslyší už nikdy lidský hlas, pouze ozvěnu vlastního hlasu. Když se bude modliti, nikdo ho neuslyší; když bude volati, nikdo mu neodpoví. Pro bratry, kteří ho za živa pochovali, je už mrtev.
Vracejí se tiše do kláštera a ujímají se opět svých obvyklých zaměstnání. Jediné pouto mezi nimi a zazděným Je povinnost přinésti mu denně potravu.
Pro nás by byl už Jen jediný clen v takové jeskyni sotva snesitelný. Avšak lama Rinpoče zůstane tam až do smrti. Otřásáme se děsem před takovým strašlivým, ale přesto vznešeným jednáním. Když všechno denní světlo pohaslo, ví, že ostatní odešli. Slunce je nyní v polednách ve svém nejvyšším bodě. Ale v jeho osamělé jeskyni je tma a čas se nekonečně vleče až do večera. Neví, kdy nastala noc, neboť v jeskyni je stále stejná tma.
První noc uplynula. Probudí se, připlazí se ke žlabu a natáhne ruku po misce. Se zkříženýma nohama a růžencem v rukou se opře o kamennou stěnu, mumlá zpěvavým hlasem své modlitby a přemýšlí. Den přejde. Následují dny a noci. Nastane podzim, neslyší déšť. Přijde zima a s ní ostrý mráz. Pro nás je nepochopitelné, jak může žíti, neboť nemá zimního oděvu ani ohně. Nemůže počítati dny. Ale v příštím létě si povšimne, že přešel rok. Pak zapomene, kolik let je v jeskyni uzavřen. Jediný účet, který si skládá, jsou modlitby, které 0dpočítává na kuličkách svého růžence.
S každým rokem, který mine, vzdaluje se víc a více svým pozemským vzpomínkám a pomalu zapomíná, jak to vypadá venku na cestách, sluncem ozářených. Ve spánku zapomíná na nekonečnost svého utrpení. Pobyt v jeskyni znamená pro něho pouze mezihru, mizivou jako vteřina u porovnání s věčnou blažeností.
Osamělý, dnem a nocí, rok za rokem, hledá odpověď na hádanku života a smrti. Touží po smrti a jediným napínavým pocitem jeho života je vědomí, že se stále blíží k okamžiku, kdy jeho čas vyprší. Ale smrt si dá na čas, jestliže je volána. Léta míjejí. Vzpomínky zazděného poustevníka na svět a lidi blednou. Zapomněl na růžové světlo svítání a na rudou září západu slunce. Podívá-Ii se vzhůru, zasáhne jeho hasnoucí zrak jen černý strop jeskyně, avšak žádné třpytící se hvězdy.
Po dlouhých letech zaklepá někdo konečně na bránu jeskyně. Rozpřáhne rámě, aby uvítal přítele, jejž tak dlouho očekával. Je to smrt, která vstupuje přes jeho práh. Osleplý léty, prožitými v temnotě, vidí pojednou zářivé světlo. Je mrtev, obstál s pevnou vírou ve zkoušce.

Tibet

Na konci čeká smrt

Po šesti dnech se vchod do jeskyně otevře. Hrdinu obléknou do bílého roucha a na hlavu mu dají korunu. Jeho vlas je dlouhý a sněhobílý, tělo vyhublé a vyschlé. Mnichové, kteří ho před lety provázeli k jeskyni a uzavřeli její vchod, jsou již všichni mrtvi. Jiní jsou na jejich místech. Ti ho odnášejí k hranici. Plameny stráví jeho tělo, brzy nezbude z něho nic, než popel. Neznámý poustevník se stal světcem. Je osvobozen od putování duše a vstoupil clo světla věčné blaženosti.

Sven Hedin: Tibet. Objevitelské výpravy. Z německého překladu Sven Hedin: Eroberungszung in Tibet, Lepzig 1941. přeložila Marie Stroffová. IV vydání v listopadu 1943 vydal Orbis Praha. I vydání vyšlo na jaře 1943.

Ilustrace z knížky

Fotografie z Výstavy: Tajemná Himaláj: Technické muzeum Brno.

Blog pro chytré a přemýšlivé lidi nejen o Brně a Brňácích

Text a obrázky jsou vydány pod licencí CC BY-NC-ND (Licence Creative Commons) Uveďte autora - neužívejte komerčně - neměňte. Více o licenci CC BY-NC-ND zde. Bez svolení autora je další použití textů nebo fotek zakázáno. Můžete však citovat (dát odkaz) při zachování citačních pravidel.