Teorie demokracie a co je to demokracie?

 
Budoucnost

Budoucnost

Poprvé se s pojmem demokracie setkáváme na přelomu 5. a 6. století před n.l. v Řecku. Již tehdy byla společnost a její (politické) uspořádání předmětem kritického bádání a filozofických úvah s cílem přijít na to, které že uspořádání společnosti je tím nejlepším. Za zakladatele politologie jako vědy je považován Platón a Aristoteles.

Za prvního představitele moderní teorie demokracie lze považovat Rousseau (radikální přímá demokracie). Následoval Tocqueville (sociální demokracie), Mill (liberální demokracie) a Schumpeter (Elitní demokracie). Ze současných myslitelů Dahl (teorie polyarchie) a Habermas (koncept neliberální demokracie).

Teorie Demokracie

Demokracie se všeobecně definuje jako „vláda lidu“. Definovat však co je onen „lid“ a ona „vláda“ je předmětem Teorie demokracie.

Ale protože těchto teorií je více, proto můžeme ve shodě se Sartoriem (1993) mluvit v množném čísle jako o Teoriích demokracií. Základní rozdíly v jednotlivých teoriích jsou v tom, jak reálné demokracie fungují včetně všech svých slabostí a nedostatků, tzv. empirický popis, empirická teorie demokracie. A pak jak by taková Ideální demokracie měla fungovat – normativní přístup nám říká, jaké podmínky musí společnost splňovat, aby ji bylo možno nazývat demokratickou.

Rozlišujeme dva základní typy demokracií:
Přímá demokracie, v niž lid vykonává svoji moc přímo, bez zástupců a
Reprezentativní demokracie (zastupitelská, nepřímá), kdy lid vykonává svoji moc prostřednictvím volených zástupců.
Další dělení je podle chápání demokracie jako participační – tedy účast co nejvyššího počtu občanů na co největším počtu rozhodování, a demokracii elitní, kdy občané se účastní jen voleb, volí své zástupce a vše ostatní nechávají na zvolených zástupcích.

Něco málo z řecké historie

Demokracie v Athénách ve své klasické podobě ve 4. a 5. století př.nl. se uskutečňovala ve dvou institucích: lidový směn (ekklesía) a lidový soud (heliaia). Lidový směn se scházel alespoň 40 x do roka (!) a účast na něm byla odměňována platem. Což řecké občany motivovalo k přímé demokracii. Přitom za občana, který měl jako jediný právo se účastnit politického života, byl považován jen muž starší 21 let, který byl schopen bránit svoji vlast – tedy nosit zbraň. Pochopitelně volit nemohli ani otroci, ženy a cizinci. Z celkového počtu 200 tisíc řeckých obyvatel se tak mohlo směnu účastnit jen asi 20 až 35 tisíc. Tedy desetina až pětina dospělé populace.

Ostrakismus

Směn přijímal zákony, ale měl i tzv. ostrakismus. Tedy nástroj, kterým mohl na dobu 10 let (!) vykázat z řecké obce populárního politika, který by mohl zneužít své obliby, stát se populistou a svrhnout demokracii. Druhou institucí byl Lidový soud sestávající se ze 6 tisíc občanů starších 30 let. Soud rozhodoval ve veřejných trestních žalobách a fungoval také jako odvolací soud.

Vládu tvořili zástupci athénských administrativních jednotek, přitom předseda se vybíral losem a to vždy jen na jeden den (!) a nikdo nesměl zastávat tuto funkce déle než jeden den za celý svůj život (!). Nápomocni mu byli úředníci, kteří byli také voleni a to vždy na jeden rok. Za svoji práci pro obec nedostávali žádný plat.

Jak říká Schmidt (1997) „Pro fungování athénské demokracie bylo podstatné, že bylo v zásadě možné, aby se všichni občané osobně znali a setkali na shromáždění.

Přesto díky řečnickým projevům jednotlivých občanů se stávalo, že volby byly nepředvídatelné a důsledky neprozíravé.
Kriticky se k athénské demokracii stavěl Platón (kniha Ústava), který označoval demokracii za druhou nejhorší formu vládnutí. Za klad demokracie považoval svobodu jednotlivce, svobodu uspořádat si život jak občané chtějí. Za její nevýhodu, oproti nejlepší formě vládnutí – Oligarchii – považuje to, že v demokracii lidé žijí jen pro dnešek a chudina, pod vlivem demagogů („trubců“), může volby strhnout na svoji stranu. Naproti tomu oligarchický člověk je v představách Platóna člověkem střídmým, žijícím asketickým životem a přijímající dlouhodobě prospěšná řešení. Zajímavé je, že demokracie podle Platóna, rozvolňuje vztahy autorit, učitelů v oblasti výchovy, ale také vztahy mezi ženou a mužem, a dokonce i mezi člověkem a zvířetem.

Rovněž i Aristoteles považuje demokracii za závadnou formu státního zřízení (vláda množství ve prospěch chudých). I on vidí jako nejlepší formu vládnutí tu, kdy vládnou občané schopni nosit zbraň, mít vojenský výcvik a tedy i vojenské ctnosti.

Co by asi Aristoteles říkal o tisíc roků později, po četných vojenských převratech v Římské říši. Dodávám.

Oba autoři, jak Platón, tak i Aristoteles se obávají vlády chudiny, která je schopna demokraticky strhnout vládu pro svoje nízké potřeby. Protože vláda chudiny neusiluje o obecní blaho. Demokracií považuje Aristoteles za nestabilní formu zřízení. Za základ demokracie Aristoteles považuje dva principy:
a) každý žije, jak chce,
b) každý jednotlivec střídavě vládne a je ovládán.

Z toho plyne, že
a) ve všech politických shromážděních má rozhodovací pravomoc lidové shromáždění,
b) nestranné soudy řeší spory,
c) úřady jsou obsazovány volbou ze všech občanů,
d) volby jsou časté a funkční období krátká a
e) pro zastávání úřadu neexistuje majetkový census.
Zajímavé je, že Aristoteles není až tak kritický k demokracii jako takové a za nejlepší její formu považuje tu, kde většinu tvoří střední stav rolníků a občanů.

Moderním jazykem by se řeklo, že bohatství ve společnosti je rozděleno rovnoměrně podle Normálního rozdělení, kdy průměr a medián mají blízko k sobě. Dodávám. Není tu skupina chudých a skupina bohatých. Takový stav považuje dlouhodobě za stabilní. Jak by se asi Aristoteles díval na dnešní dobu, kdy majetek je rozdělen výrazně nerovnoměrně?
Proto také Aristoteles věnuje ve svém díle Politika tolik pozornosti stabilitě společnosti, stabilitě ústavního zřízení. Zdůrazňuje, že stabilní společnost je založena na stabilní střední třídě. Jak moderní, že ano?

Evropa a demokracie

Po zániku Řeckých městských států ve 4. století před n. l. nastává na 2 tisíce let období bez přímé demokracie. Aristotelovi myšlenky o demokracii se ztotožňují s vládou mnohých, často označovaných jako ochlokracie, tedy vláda davu. Demokratickou formu vlády v Římské době je republika jako forma vlády bez císaře – diktátora. Ve středověké Evropě od 11. století jsou republikánské myšlenky uplatňované v praxi v městských státech, zejména v Itálii. Tyto republiky jsou však aristokratické, kdy přístup k vládnutí (volbám) mají jen urození občané. Středověké městské republiky většinou zanikly, ale třeba Benátky nebo švýcarské městské republiky přežili až do 18. století a doposud představují inspiraci pro moderní republikánské myslitele, kteří v nich vidí ideál vládnutí, například nedávno zesnulý Singapurský Johor Sultanate.
Teprve moderní doba od 19. století znovu spojila republiku a demokracii jako vládu většiny.
Za zakladatele moderního pojetí přímé demokracie je považován Jean-Jacques Rousseau (1712 – 1778), který žil v Ženevě, v městské to republice. Sám je natolik radikální, že odmítá vládu většiny nad menšinou jako takovou. Myslí si, že přímá demokracie může být jen
a) v tak malých společnostech, kde se všichni lidé znají,
b) lidé jsou stejně majetní a
c) díky prostotě mravů jsou veřejné debaty umírněné a chybí v lidech přepych. Což nevím, co tím Rousseau vlastně myslí.

Sám se ale na tyto podmínky dívá kriticky, když říká: „Demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi“. Rousseau zavádí pojem Společenská smlouva, kterou chápe jako dobrovolnou smlouvu mezi svobodným jednotlivcem a společností (státem), kdy se jednotlivec dobrovolně vzdává části své svobody ve prospěch společnosti. Na oplátku získává bezpečnost, obranu.

Tato myšlenka, ne nenápadné vůči základům Evropské unie, kdy se suveréni státy vzdávají, jasně vymezené, části své suverenity vůči Evropské unie.

Rousseau představa přímé demokracie spočívá v tom, že všechny zákony musí být přímo schváleny lidem. Zákony, dle Rousseau, nemůže přijmout a schválit parlament, byť je tento volen a složen ze zástupců lidu. „Lid je jediný zákonodárce“. Takovým pozůstatkem na všeobecné schvalování zákonů může být dnešní referenda o nové ústavě.

Co by si asi Rousseau myslel o dnešním stavu mnoha-set stránkových zákonů a četných aktualizací zákonů v dnešní parlamentní demokracii?

Demokracie je, podle Rousseau, vhodná pro menší státy, zatímco pro střední státy se hodí aristokracie a pro ty největší státy monarchie. Z Rousseau myšlenek, na přímou demokracii, vychází Francouzská ústava z roku 1793 a v moderní době lidová shromáždění ve Švýcarsku.
Moderní státy se vydaly cestou zastupitelské demokracie.

Alexis de Tocqueville

Alexis de Tocqueville popsal, jak americká demokracie ovlivňuje jednání a myšlení lidí a fungování institucí v USA. Pojem „demokracie“ chápe Alexis de Tocqueville jednak jako systém zastupitelské demokracie a za druhé jako stav společnosti, kde vládne rovnost životních podmínek.
Alexis de Tocqueville však vidí slabinu (americké) demokracie v tom, že demokracie představuje posun k průměru, vládě průměrných lidí průměrným lidem, bez extrémů. Vláda klidu, spořádanosti a mírného blahobytu. Zatímco vláda aristokracie je vládou velkých činů, velkých osobností, ale také bohatých nad velmi chudými. Alexis de Tocqueville si v době přerodu francouzské monarchie v republiku zapsal, že ve Francii jsou sice demokratické zásady, ale morálka a myšlení lidu jsou stále v sevření minulosti. Jak příznačné pro stav současného Ruska.

Alexis de Tocqueville k americké demokracii napsal: „Lid vládne americkému světu jako Bůh vesmíru“.
Mezi pozitiva americké demokracie uvádí neustálou politickou, společenskou a ekonomickou aktivitu občanů, respekt k zákonům a tendenci úředníků přijímat zákony ku prospěchu lidu, založenou na tom, že i úředníci patří k lidu. Za negativa považuje slabost demokracie v okamžiku krize, například v době války. Dále náchylnost úředníků ke korupci. Rovněž časté volby jsou nešťastné a udržují lid ve stavu „horečného vzrušení“. Správa věci veřejných není v rukou těch nejlepších, protože lidu chybí možnost rozpoznat ty nejlepší z nich.

Je zajímavé, dodávám, že jak se Alexis de Tocqueville mýlil ve své kritice o slabosti americké demokracie v době ohrožení. Snad žádná jiná země nebyla nikdy tak odhodlána připravena rychle bránit svoji vlast a svobodu ve světě. Rovněž v kritice úředníků jako těch ne nejlepších se mýlil. Zčásti jeho kritika neplatí (naštěstí) i v nemožnosti předávání zkušeností úředníků díky častým volbám. Bohužel v praxi výměn velvyslanců po každých prezidentských volbách se Tocqueville nemýlil.

Za pozornost stojí i jeho myšlenka o tom, že „demokracie potlačuje svobodu ve jménu rovnosti“. Tuto myšlenku by rozhodně podpořili odpůrci pozitivní diskriminace, tedy různých feministických a rasových programů na tzv. zrovnoprávnění šancí. A dále jeho úvahy o tom, že tyranie většiny vede k rozšiřování „dvořanského ducha“ ve společnosti a ke zmizení vynikajících osobností z veřejného života: „Jednotlivec si nedovolí jednat a myslet jinak, než jaké je většinové smýšlení“. Tendence k uniformitě.
Za klady demokracie považuje Alexis de Tocqueville „rovnost podmínek“ jakožto nutný předpoklad pro život moderního člověka. „Závisí na tom, zda-li, rovnost dovede k otroctví nebo ke svobodě, k vzdělanosti nebo barbarství, k blahobytu nebo bídě.“

John Stuart Mill

John Stuart Mill (1806 až 1873) se snažil vyřešit problém vlády většiny při současné ochraně menšin. Své úvahy zformoval v Úvaze o zastupitelské demokracii (1861). Mill byl obhájcem svobody člověka. Bál se tyranie a to jak tyranii jedince, tak tyranie myšlenek, které brání člověku se rozvíjet a společnost vede k zakrnění.
Reprezentativní demokracie chápal je takové ústavní zřízení, v němž lid vykonává prostřednictvím volených zástupců kontrolní moc nad veškerou činností vlády. Parlament by podle Milla neměl vládnout přímo, protože nenese přímo žádnou odpovědnost. Parlament by rovněž neměl jmenovat do funkcí konkrétní lidi. Parlamentu by měl mít funkci kontrolní a být fórem pro vyjadřování názorů k neomezenému okruhu problémů. Podle Milla je svobodná výměna názorů základním předpokladem poznání pravdy, společenského blaha a rozvoje vůbec.
Přestože byl Mill skálopevným zastáncem všeobecného volebního práva, obával se jeho rozšíření i na dělnické vrstvy, protože to by mohlo vést k prosazování vůle dělnické třídy (odborářů?) nepřátelských vůči zbytku společnosti.

Přesvědčení o nutnosti ochrany menšin před většinou bylo také příčinou Millova kritického postoje k jednokolovému většinovému volebnímu systému. Příkladem budiž jednokolový britský volební systém, kdy těsná menšina může zůstat v parlamentu zcela bez zástupců. Nebo jednokolové prezidentské volby, USA, kdy malá menšina uvnitř společnosti může prosadit svého prezidentského kandidáta.
Podobně jako jakákoliv jedno či i dvoj-kolová volba jen s jedním vítězem, například české senátní volby nebo prezidentské volby. Ostatně jednokolový většinový volební systém britského typu funguje jen v Británii, zatím rozličné pokusy o jeho přenesení do jiných krajin vedly většinou k občanské válce. Afrika je plná takových příkladů. Mill takovou „jednokolovou“ demokracii nazývá nepravou. Pravá demokracie je pak taková, kdy každá menšina získává v parlamentu svého zástupce.
Mill, ve svém strachu před vládou nevzdělané chudiny, navrhoval, aby hlasy od jednotlivých voličů měly různou hodnotu a to podle vzdělanostního censu. Hlas voliče s vyšším vzděláním by měl vyšší váhu (hodnotu) než hlas voliče bez vzdělání. To mělo, podle Milého představ umožnit vstup do parlamentu vynikajícím osobnostem, které by při prostém většinovém systému neměli šanci. Vzpomeňme zde na kritiku demokracie, že ta vede k průměrnosti společnosti, k volbě průměrných „osobností“.

Josef A. Schumpeter

Ač se nám může Milého představa o nerovnosti volebního hlasu podle vzdělání zdát divná, jeho k tomu vedla myšlenka, že ve společnosti není rovnost co do odbornosti a způsobilosti činit správná rozhodnutí. Ve skutečné demokracii má být, podle Milla, posílena účast menšiny vzdělaných.
Americký ekonom rakouského původu – Josef A. Schumpeter (1883 – 1950) – ve své slavné knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942) byl přesvědčen o zániku kapitalismu a jeho nahrazení socialismem. Sám věřil, že demokracie je možná i v socialismu. O vítězství socialismus byl přesvědčen, i když z toho nebyl šťastný. Schumpeter kritizuje klasické pojetí demokracie v podobě Obecního blaha, protože pro každého občana nebo zájmovou skupinu představuje Obecní blaho něco jiného. A i kdyby se společnost shodla na cíli Obecního blaha, stále k němu mohou vést různé cesty. Ale kterou cestou se vydat? „A protože neexistuje žádné Obecní blaho, neexistuje ani obecná vůle, jejímž předmětem by obecní blaho mělo být“.

Schumpeter rovněž kritizuje politiky, kteří jednají iracionálně „Jakmile typický člověk vstoupí do politické oblasti, propadne se na nižší úroveň mentálního výkonu. Argumentuje a analyzuje způsobem, který by ve sféře svých skutečných zájmů ochotně uznal za dětinský. Stává se primitivem.“

Obecná vůle lidu je tak obecně iracionální, lidé jednají emotivně, nekriticky. Občan ztrácí smysl pro realitu a schopnost racionálně uvažovat, kdykoliv se má účastnit rozhodování o obecných politických záležitostech. Aby bylo možné z této záludnosti iracionality vybřednout, Schumpeter požaduje po pravé demokracii konkurenční souboj o hlas lidu. A současně požaduje, aby lidé nevládli přímo, ale ve volbách zvolili své zástupce. Pokud tito zástupci neuspějí, má lid právo vybrat v příštích volbách jiné své zástupce.

K požadavku na Konkurenční souboj o hlas lidu je vidět, že mnohé současné státy, přestože se sami označují jako demokratické, znemožňují skutečný konkurenční boj, například Rusko a další post-sovětské státy. Ale můžeme se zde zamyslet i nad dalšími státy, kde současná vláda koncentruje moc vlády a médií (Itálie v době vlády Silvia Berlusconiho).

Hlavní funkci demokratických voleb je dle Schumpeter utvoření vlády. Toť vše. Schumpeter se dívá skepticky na schopnost lidu sám sebe řídit. Lid potřebuje politiky, kteří mu nabídnout hotové recepty a cíle. Protože Schumpeter pracuje s konkurenčním bojem politiků o přízeň voličů, označujeme takové pojetí demokracie jako ekonomickou teorii demokracie.

Polyarchická teorie demokracie Rebert A. Dahl

Současná politologické názory představuje polyarchická teorie demokracie Rebert A. Dahl (*1915), který požaduje po pravé demokracii, aby moc vycházela z lidu, zároveň většina společnosti netyranizuje menšinu a kdy zákonodárná, výkonná a soudní moc se nehromadí v rukou jednotlivce či jedné skupiny. Přitom Dahl varuje před přílišnou ochranou menšin. „Kam až může vést ochrana menšin, aby to nevedlo k elitářství?

Do tohoto můžeme zahrnout nejen přímou ochranu menšin proti násilí, ale i zvýhodňování vybraných skupin – pozitivní diskriminace. Dahl definuje Polyarchii těmito znaky:
a) každý občan může hlasovat a každý hlas má stejnou váhu. Za vítěznou volbu je považována ta, která získala nejvyšší počet hlasů.
b) Každý občan může předložit k posouzení ve volbách svoji alternativu dalšího vývoje. A současně mají voliči dostatek informací o těchto alternativách.
c) Alternativa (politika, politici) která zvítězila ve volbách nahrazuje předchozí alternativu (vůdce politiky) a tato alternativa je vykonávána.
d) Mezi volbami se uskutečňuje vítězná alternativa

Na rozdíl od pluralistické demokracie dává Dahlova Polayrchie důraz na kontrolu vládnoucích ze strany ovládaných. Podílí-li se však na vládnutí jen malá skupina občanů a současně je nemožné předkládat a prosazovat alternativní návrhy k vládní politice, mluvíme o uzavřené hegemonii. Tato uzavřená hegemonie je nedemokratická.

Přímou demokracii je možné podle Dahla provádět jen do jednoho tisíce členů společnosti. Zde všichni hlasují přímo, ale formulace myšlenek – alternativ k hlasování přináší jen malá část společenství. Navíc Dahl definuje tzv. Výběrovou demokracii, která je nejen přímá při hlasování, ale kdy může každý člen společnosti účinně zasáhnout do debaty. Taková Výběrová demokracie může fungovat u společností do 10 (!) členů (různé výbory, komise). U Plebiscitní demokracie občané mohou předkládat alternativy, o kterých je později hlasováno všemi občany. Plebiscitní demokracie se uplatňuje ve Švýcarsku nebo v některých státech USA. Zastupitelská demokracie je vhodná pro velká společenství, kdy jsou občané při hlasování zastupovány zvolenými členy. Formy demokracie dle Dahla:

Forma demokracie         Počet členů
Výběrová                              10
Přímá (primární)                  méně než 1.000
Plebiscitní                              Bez omezení
Zastupitelská                        Bez omezení

Jürgen Habermas

Jürgen Habermas (*1929), německý politický filosof a sociolog vypracoval tzv. Deliberativní teorii demokracie. Ta klade důraz na jazyk (jak se na sociologa sluší) tak na diskurs, tedy na formu komunikace a výměnu názorů mezi občany. A protože jsou se současné problémy světa natolik složité, že jim průměrní občané nemají šanci porozumět (například otázky ekonomické), navrhuje Habermas veřejné rozpravy o politických otázkách, kde by docházelo k vyjasňování sporných otázek.
Aby takové veřejné debaty mohly probíhat, musejí vznikat sociální skupiny, které jednotlivce vtáhnou do tohoto společenského života. Habermas zavádí pojem občanská společnost.
Dle Habermase je v liberální demokracii kladen důraz na otázky spravedlnosti, v republikánském modelu na otázky etického sebeuvědomění (právo je odvozeno ze sdílení politické vůle), v neliberálním modelu jde o pravidla diskuse a formy argumentace, které se odvozují ze struktury řečové komunikace.

Zdá se, jakoby současní autoři se navraceli zpět ke klasické řecké „řečnické“ demokracii se všemi svými klady, ale i zápory.

Autoritarismus a Totalitarismus

Jedná se o dva různé pojmy, které se často zaměňují. Autoritarismus je, dle Juan José Linz „politický systém s omezeným, neodpovědným politickým pluralismem, který nemá vypracovanou vůdčí ideologii, ale zato výraznou mentalitu. Vůdce nebo malá skupina osob disponují mocí, která má formálně nejasně vymezené, ale snadno předvídatelné hranice.“ Odlišné politické procesy sice mohou být, ale ty jsou spíše tolerované než uznávané. V autoritativních státech je malá míra ideologie. Autoritativní státy nenutí od svých občanů neustále demonstrovat svoji oddanost režimu tak, jak jsme toho byly svědky za Československého socialismu například v průvodech na 1.máje.

Ve státě vládne jedna osoba nebo skupina osob (junta) a stát řídí byrokraté, vojenské či policejní síly. Příkladem mohou být některé jihoamerické státy ve 20.století (byrokraticko-vojenské režimy) s omezenou politickou svobodou, ale bez skutečné soutěže politických stran. K autoritářským režimům můžeme zařadit i Portugalsko či Španělsko v době 40. až 60.lete 20.století. Rovněž sem řadíme Jihoafrickou republiku v době apartheidu, kdy byla etnickým či rasovým autoritářským státem s ukotvenou dominanci menšinové rasy. Evropské socialistické státy od 60.let 20.století se řadí mezi post-totalitní autoritativní státy, kdy moc ve státě již rezignovala na hlubší ideologii (po pádu kultu osobnosti) a snaží se již jen udržet moc ve státě.

Totalitarismus je spojen až s 20.stoletím, kdy jej poprvé použili kritici Mussoliniho vlády v Itálii a Stalinovy vlády v Rusku. Paradoxně pojem „totalitarismus“ převzal od svých odpůrců Mussolini a začal jej hojně používat ve své propagandě. Definici totalitarismus si půjčíme tu od Zbigniew K. Brzezińského, který totalitarismus definoval jako:

  1. používání jedné oficiální státní ideologie zahrnující všechny stránky lidské existence,
  2. jedné masové hierarchicky uspořádané politické strany,
  3. policejní kontroly společnosti,
  4. monopolní kontroly všech sdělovacích prostředků,
  5. monopolní kontroly všech ozbrojených složek a
  6. monopolní kontroly a řízení veškeré ekonomické činnosti.

Hannah Arendt

Jednodušší definici dal Hannah Arendt:
1) jedna politická strana se zbožtělým vůdcem, který je nositelem ideologie a teroru,
2) masová společnost, která umožňuje ovládnutí člověka a jeho přeměnu. Tahle definici se asi nejlépe hodí na současný Sever-Korejský režim s jeho učením čučche z něhož cituji: „Korejci dnes neznají nemoci a ve věku šedesáti let jsou ještě mladí. Teprve když dosáhnou devadesáti let, pak je teprve můžeme nazvat staršími.“
I další autoři hovoří o totalitarismu jako o jedné jediné ideologii, oficiální pravdě, která se stává „sekulárním náboženstvím“, které má spasit lidstvo (G. Sartori). Za pozornost stojí, že Totalitní společnosti mohli vzniknout až ve 20. století s rozvojem technologii a masovou komunikací.

Zdroj
Na základě: Marek Skovajsa: kap. 12 Teorie demokracie a kap. 13. Autoritativní a totalitní politické systémy, svými komentáři doplnil Pavel Boucník.
Při použití textu respektujte, prosím, citační pravidla.


Mohlo by Vás také zajímat

Politologie a mezinárodní vztahy

Divka-na-koni

Den, kdy začalo krátké 20.století. Ilustrační

Politologii jako vědu prakticky založil již Platón a Aristoteles, když se snažili popsat a řešit vztahy v obci, ve státě. Než-li o politologii můžeme mluvit o sociologii, kam lze politologii jako její podmnožinu zařadit. Po rozšíření politologie na vztahy mezi obcemi, městskými státy, státy, regiony, mluvíme o Mezinárodních vztazích.
Chcete vidět více? Čtěte Politologie a mezinárodní vztahy.

 

2 thoughts on “Teorie demokracie a co je to demokracie?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.